Článek
Česká republika se potýká s krizí bydlení, jakou nepamatujeme. Ceny jsou nesmyslně vysoko, hypotéky nedostupné a nájmy šplhají nahoru tak rychle, že pro mladé lidi je samostatné bydlení skoro utopie.
Proč? Jedním z důvodů je fakt, že nemovitosti už dávno nejsou jen střechou nad hlavou. Staly se investičním artiklem. A tak se objevují podnikatelé, kteří si nakoupí klidně 50 nebo 100 bytů a pak systematicky každý rok zvyšují nájemné.
Je tohle normální?
Když se podívám na to, že mladá rodina platí za malý byt 20 tisíc měsíčně, zatímco jiný člověk vlastní desítky nemovitostí jen proto, aby mu „sypaly“, je to prostě nepoměr. Vlastnit byt k bydlení? Samozřejmě. Jeden, dva navíc pro děti? Chápu. Ale stovka bytů jen jako „stroj na peníze“? To už není normální podnikání, to je hazard s lidskými životy.
Čas na limity
Proto si myslím, že by stát měl začít vážně uvažovat o maximálním limitu počtu nemovitostí, které může vlastnit jak fyzická, tak právnická osoba. Jinak se situace nezlepší. Trh se nikdy „sám nesrovná“, pokud na něm působí subjekty, které ovládají celé bloky domů.
Ano, podnikání je důležité. Ale bydlení je základní lidská potřeba, ne luxusní zboží.
Moje pointa
Mladí lidé odkládají rodiny, protože nemají kde bydlet. Senioři dávají většinu důchodu za nájem. Střední třída je tlačená ke zdi. A proti tomu stojí podnikatel, který vlastní stovku bytů a každý leden napíše: „Nájem se zvyšuje o 10 %. Pokud nechcete, na vaše místo čeká fronta.“
Takhle to dál nejde. Bydlení musí být dostupné. A jestli to znamená nastavit limity, pak je čas začít je vážně řešit.
