Dodržuji hygienu a přesto se necítím dobře. Zápach z intimních partií mi bere klid

Nejde o nic extrémního. Není to zápach, který by byl cítit na dálku nebo připomínal něco vyloženě odpudivého. Přesto si ho uvědomuji já sama. A to bohatě stačí k tomu, aby mi to lezlo na nervy.

Jsou dny, kdy je všechno v pořádku. A pak přijde chvíle, kdy se najednou cítím nejistá. Začnu se hlídat, sedím zkřížená, bojím se, že si někdo něčeho všimne. A hlavně – začnu přemýšlet, co dělám špatně.

Nejvíc mě frustruje, že se opravdu snažím.
Dodržuji hygienu, používám intimní gely, spodní prádlo měním každý den, nosím bavlnu. Nedělám nic extrémního, nic zanedbaného. Přesto ten pocit občas přijde.

A právě to je na tom nejhorší. Kdybych věděla, že za to může lenost nebo špatná péče, měla bych jasno. Jenže tady není nic, co bych mohla jednoduše změnit.

O takových věcech se nemluví lehce.
Ani s kamarádkami, ani doma. Je to téma, které si většina žen nechává pro sebe. Člověk má strach, že bude působit nehygienicky, přestože realita je úplně jiná.

Tak to dusím v sobě. Usmívám se, funguju, ale v hlavě mi běží neustálá kontrola. Jestli je všechno v pořádku. Jestli to necítí někdo jiný. Jestli si to třeba jen nenamlouvám.

Paradoxně nejde ani tak o ten zápach.
Jde o pocit ztráty kontroly nad vlastním tělem. O to, že něco není tak, jak má být, a já nevím proč. Člověk se pak cítí méně jistý, méně ženský, méně v pohodě sám se sebou.

A čím víc se na to soustředím, tím víc mám pocit, že to vnímám. Začarovaný kruh.

Postupně mi dochází jedna věc.
Ne všechno, co se s tělem děje, je naše vina. Ne všechno souvisí s hygienou nebo „špatnou péčí“. Tělo se mění, reaguje na stres, hormony, únavu, životní tempo.

A možná místo dalšího gelu nebo další kontroly potřebuju hlavně přestat se trápit a nebát se o tom mluvit. Třeba s odborníkem. Nebo aspoň sama k sobě být trochu laskavější.

Protože žít v neustálém studu a nejistotě je mnohem vyčerpávající než samotný problém, který mě trápí.