Článek
Celý život jsem si představovala, že si jednou pořídím psa. Žádné velké plemeno, jen někoho, kdo mě bude vítat doma a dělat mi společnost. Teď mám konečně podmínky – byt, stabilní příjem, čas. Jenže pak přišel ON a řekl: Ne.
„Pes smrdí, ničí věci a já ho v bytě nechci.“
Byla jsem v šoku. Neptal se, jakého psa chci. Neptal se, jak to zvládnu. Prostě rozhodl.
Prý je to můj „dětský sen“, který si mám nechat na důchod. Pes by ničil byt, stálo by to moc peněz a on nemá rád chlupy všude.
Ale co já? Já mám snad v tom bytě taky právo na svůj názor, ne?
Kompromis, nebo konec?
Přemýšlím, kde je hranice. Má partner právo mi něco zakazovat? Nebo jsem sobec, že neberu ohled na jeho pohodlí?
Mám pocit, že stojím na křižovatce. Buď si vyberu jeho, nebo psa. Ale neměl by zdravý vztah fungovat jinak? Neměl by být o respektu a hledání řešení, ne o příkazech a zákazech?
A pokud mi dnes zakáže psa, co přijde dál?
