Pro obchody nejste o Vánocích nic víc než mašina na peníze

Vánoce. Čas klidu, pohody a rodiny. A taky měsíc, kdy v obchodech necháte víc peněz než kolik vám většině z nás přijde na účet jako výplata. Jenže zatímco doma si povídáme o lásce a tradicích, pro řetězce jsme jen chodící peněženky s lehkou hysterií v očích.

V listopadu začíná nenápadný nátlak. „Jen dnes sleva.“ „Poslední kusy.“ „Dárky, které MUSÍTE mít.“ V prosinci už to jede naplno. Svítící regály, vánoční hudba od října a pocit, že kdo nekoupí víc, selhal jako rodič, partner nebo člověk.

Kolik lidí si v prosinci řekne: To nevadí, nějak to zaplatím v lednu? Dárky, jídlo, výzdoba, oblečení „jen na svátky“. Najednou zjišťujete, že jste za jeden měsíc nechali víc peněz, než kolik běžně vyděláte.

A obchody to vědí. Přesně ví, kam sáhnout. Na děti. Na pocit viny. Na strach, že nebudeme dost dobří. Proto ty regály s hračkami u pokladen. Proto reklamy, které vám říkají, že láska se měří cenovkou.

Nikdo v tomhle systému neřeší, jestli máte hypotéku, dluhy nebo jestli vám v lednu zbude na nájem. V prosinci jste ideální zákazník: unavený, pod tlakem a ochotný zaplatit cokoliv, jen aby byl klid.

Úsměv prodavačky je naučený. „Krásné svátky“ je fráze. A za pokladnou nejde o radost, ale o obrat. Čím víc utratíte, tím lepší Vánoce mají oni. Vy dostanete maximálně účtenku a prázdný účet.

Největší vánoční lež je, že víc znamená líp. Více dárků, více jídla, více dekorací. Přitom každý rok po svátcích končí hromady věcí ve skříních, jídlo v koši a lidé v minusu.

A přesto se tenhle kolotoč opakuje. Protože jsme si zvykli. Protože máme strach vystoupit a říct: Ne, letos méně stačí.

Největší vzpoura proti vánočnímu šílenství není křik ani bojkot. Je to obyčejné rozhodnutí neutratit víc, než máme. Nekupovat dárky z pocitu viny. Nedělat Vánoce pro obchody, ale pro sebe.

Protože zatímco pro ně jste jen číslo v tabulce, pro vaše děti, rodiče nebo partnera jste pořád člověk. A to by mělo mít větší cenu než jakákoli akce „1+1 zdarma“.