Článek
Říká se, že muži zrají jako víno. A ženy? Ty mají datum spotřeby.
Když jsme se poznali, byli jsme na dně. Neměli jsme peníze, dřeli jsme od rána do večera, stavěli jsme si život od nuly. Byla jsem mu oporou, podržela ho, když to bylo nejtěžší. Když nevěděl, co dál, byla jsem ta, která říkala: „To zvládneme.“
A zvládli jsme to. Jemu se začalo dařit.
Začal vydělávat, začal si užívat. A já? Najednou jsem mu nestačila.
„Změnila ses. Už to není jako dřív.“
Ano, změnila jsem se. Protože jsem s ním prošla vším. Protože jsem nebyla jen ta hezká holka, co se smála jeho vtipům. Byla jsem ta, která se starala, podporovala, chápala, milovala i ve chvílích, kdy sám sebe nesnášel.
A dnes? Prý už ho nepřitahuju. Prý už nejsme to, co dřív.
No jistě. Už nemám dvacet. Už nemám nekonečnou trpělivost. Už nejsem nová, vzrušující, dokonalá.
Jenže víte, co je zvláštní? On je pořád stejný. Stejná trička, stejný styl, stejné kecy. Jen teď má víc peněz a pocit, že může chtít víc.
Co se stane, když muž „vyroste“?
Najednou už nejsem jeho osudová žena. Už nejsem ta, kterou obdivuje. Teď potřebuje někoho nového. Někoho, kdo ho nezná. Kdo mu věří, že je neodolatelný.
A víte, co mě bolí nejvíc? Ne to, že mě nechce. Ale to, že si myslí, že si to můžu nechat líbit.
Jako bych neměla na výběr. Jako bych měla být vděčná, že se mnou vůbec byl.
Jako bych se měla dívat, jak se po mně dívá jinak – a přijmout to.
Ne.
Nechci být ta, která je vyměněná.
Nechci být ta, která tady byla, když bylo těžko – a teď musí ustoupit, protože je čas na něco „lepšího“.
Nechci být další z těch žen, které se dívají do zrcadla a říkají si: „Kde jsem udělala chybu?“
Protože víte co? Já chybu neudělala. On ano.
A až jednoho dne zjistí, že se žádná nová žena nestará tak, jako jsem se starala já – bude pozdě.
Protože já už nebudu čekat, až mě vymění. Já odcházím sama.
