Článek
Dcera se vřítila domů a ještě ve dveřích vybuchla: „Zase ode mě opisovala!“ Bylo jí do breku. A mně bylo jasné, že tohle není o jedné písemce, ale o pocitu, že dře a jiní se vezou.
Nedivím se jí. Poctivě se učí, dává tomu čas i energii. A pak přijde spolužačka, která si místo učení osvojila jinou dovednost – vylepšit si známku cizím mozkem. Klasika. Ti, co na to kašlou, nakonec občas vypadají líp než ti, co se snaží.
Dcera má pocit křivdy. Nechce být chodící tahák pro lenochy. Přemýšlela dokonce o „pomstě“ – napsat záměrně špatné odpovědi, nechat je opsat a pak je opravit.
„Ne,“ říkám jí. „Neztrácej čas s pomstychtivostí. Soustřeď se na sebe.“
Jenže zkuste to vysvětlit puberťačce, která má plné zuby toho, že někdo těží z její snahy.
Možná jsem měla zasáhnout. Možná požádat učitelku, aby je rozsadila. Ale neudělala jsem to. Protože život jí taky nikdo nebude rozesazovat. A pokud jí budu pořád umetat cestu, naučí se jen jedno – že někdo jiný její problémy vyřeší.
Realita? Život je jeden velký test bez dozoru. Vždycky se najdou opisovači, manipulátoři i ti, co vám „ukradnou písemku“ – v práci, ve vztazích, kdekoliv. A čím dřív se s tím smíří, tím líp pro ni.
My dospělí to známe. Kolikrát někdo přebral náš nápad a tvářil se, že je to jeho genialita? Kolikrát jsme makali, a potlesk sklidil někdo jiný?
Opisovači nezmizí. Ale ztrácet kvůli nim energii je jako házet perly sviním. Až dcera pochopí, že největší síla je zůstat nad věcí, vyhraje víc než jedničku z testu. Vyhraje sama nad sebou.
