Článek
Tohle nebude učebnicový text, ale spíš pozvánka k zamyšlení. Protože místo hledání viny v „špatné výchově“ by možná stálo za to dívat se na děti očima vývoje, ne posudků.
1.–2. rok: svět se točí kolem mámy
Dvouleté dítě nechce nikoho jiného. Matka je pro něj bezpečí, jistota, vesmír.
Ať odejde jen na záchod, malý člověk má pocit, že mizí celý svět.
Není to manipulace ani rozmazlenost, jak si rádi myslíme. Je to čistý instinkt přežití.
V tomhle věku žádná babička ani chůva mámu nenahradí.
Dítě nepotřebuje „víc samostatnosti“, potřebuje víc jistoty.
A my dospělí bychom si mohli přestat nalhávat, že dvouleté dítě se dá „naučit, aby to zvládlo samo“. Nezvládne. A nemá to zvládat.
3. rok: přichází čas otce
A pak se to zlomí. Z batolete, které lpělo na mámě, se stává malý rebel, který najednou „zkouší hranice“.
Zlobí, vzdoruje, testuje trpělivost. A my zase říkáme, že „potřebuje pevnější ruku“. Jenže ono možná nepotřebuje ruku – potřebuje tátu.
Ve třetím roce dítě začíná chápat svět i samo sebe. Objevuje spravedlnost, sílu, soutěž i agresi.
A právě v této fázi má pro něj obrovský význam mužský vzor. Ne proto, že matka nestačí, ale proto, že dítě potřebuje zažít jiný typ jistoty – hranici, na které se může odrazit.
Tátové v tomhle období nejsou jen „pomocníci“. Jsou modelem sebeovládání, klidu a síly.
Když táta reaguje s respektem, učí dítě, že síla nemusí bolet.
Když táta chybí, dítě hledá hranice jinde – často vzdorem nebo agresí.
Když to vidíme z nadhledu
Tyto fáze se samozřejmě prolínají. Žádná nezačíná přesně ve dvou letech a neskončí ve třech. Ale z pohledu vývoje se tu děje něco fascinujícího:
dítě se zcela přirozeně posouvá od potřeby být milováno k potřebě být vedeno.
A my rodiče na to často reagujeme tak, že buď tlačíme moc, nebo málo.
Buď chceme „malého dospělého“, nebo naopak „věčné miminko“.
Jenže děti nejsou naše projekce. Jsou to bytosti, které se vyvíjejí podle vlastního scénáře – ne podle našich představ o ideální výchově.
Možná bychom měli přestat hledat chyby v tom, že dítě „zlobí“, „vzdoruje“ nebo „neposlouchá“.
Možná se prostě jen učí být člověkem.
A my bychom se měli učit s ním – místo toho, abychom mu to komplikovali svými představami o dokonalém rodičovství.
