Článek
Můj kamarád má už v říjnu seznam dárků.
Excelovou tabulku, ceny, kolonky, komu co koupí.
A já ho sleduju s jistým obdivem — a taky s jistou dávkou úzkosti.
„Letos se fakt vytáhnu,“ říká mi.
„Minule jsem dal mámě jen parfém za tři stovky a táta hned poznal, že jsem šetřil. Tak letos přidám.“
V tu chvíli mi dojde, že pro něj nejsou dárky projevem lásky, ale hodnocením výkonnosti.
Kolik utratíš = tolik miluješ.
A já si v duchu říkám, že to je přesně ta chvíle, kdy by možná bylo lepší nedat nic.
Když se z darů stane účetnictví
Dárky se z rituálu staly tabulkou.
Kdo dal víc, kdo dal míň, kdo zapomněl.
Ať už jde o Vánoce, narozeniny nebo výročí, někde cestou jsme zapomněli, že smyslem nebylo ohromit — ale potěšit.
Kolik lidí dnes dává dárky z radosti, a kolik jen ze strachu, že to bude vypadat blbě?
Že bude menší? Levnější? Neinstafriendly?
A tak místo radosti balíme výčitky do dárkového papíru.
Někdy je „nic“ víc než všechno
Neříkám, že máme přestat obdarovávat.
Ale že bychom měli občas přestat nakupovat kvůli dojmu.
Dát člověku volný den. Oběd bez telefonu.
Dopis místo poukazu.
Ticho místo dalšího bluetooth reproduktoru.
Dárek nemusí být velký. Musí být opravdový.
A někdy ta největší láska přichází právě tehdy, když nedáme nic — jen pozornost.
Možná jsme jen unavení z kupování lásky
Možná už nám všem trochu leze na nervy, že se ze svátků stal závod v hodnotách, účtenkách a očekáváních.
Že měříme vztahy v korunách a ne v gestech.
A že když si někdo dovolí nic nekoupit, říká se o něm, že je lakomec — ne že má jiné priority.
A tak mu letos zase říkám:
„Víš, možná tvůj nejdražší dárek bude ten, který vůbec nekoupíš.“
Usměje se, nechápe.
A já se jen modlím, aby mi k Vánocům nekoupil powerbanku.
