Článek
Rozhodli se, že pracovat nebudou. Ne proto, že by nemohli. Prostě nechtěli. Usoudili, že ranní vstávání, povinnosti a odpovědnost jsou přežitek. Že když existují dávky, byla by škoda je nevyužít. A tak si z podpory udělali plán. Životní strategii. Pohodlnou, ale krátkozrakou.
Znám pár, který jednoho dne zavřel pracovní kapitolu bez jakéhokoli dramatu. Žádná nemoc, žádné vyhoření, žádný krach firmy. Jen rozhodnutí: „Už se nám nechce.“ Ona přestala chodit do práce, on se už nevrátil na stavbu. Sedli si doma, otevřeli si kafe a začali počítat, kolik jim stát pošle. Vyšlo to. Tak proč se snažit.
Mluvili o svobodě. O tom, že nebudou otroci systému. Ironie je, že se tím systémem nechali živit úplně. Stát se v jejich řečech změnil v bezednou kasičku, která má povinnost platit, protože „od toho tu je“. Že ty peníze někdo vydělává, to už do jejich filozofie nepatřilo.
První měsíce vypadaly skoro idylicky. Žádný budík, žádný šéf, žádné pondělky. Spánek do poledne, seriály, levné obědy, statusy o tom, jak si konečně žijí podle sebe. Když si někdo stěžoval na práci, odbyli ho: „Tak to nedělej. My jsme to vyřešili.“
Jenže pak přišla realita. Ne dramatická, ale plíživá. Peněz nebylo víc, spíš míň. Podmínky se zpřísnily, kontroly přibyly. A hlavně – dny se začaly slévat do jednoho. Bez cíle, bez posunu, bez smyslu. Čas, který měl být luxus, se změnil v prázdno. Najednou nebylo o čem mluvit, nebylo se na co těšit. Jen sledovat akce v letácích a čekat na další výplatu dávek.
Okolí si toho všimlo rychle. Oficiálně „momentálně nepracují“. Neoficiálně ti, co se vyhýbají práci obloukem. Pohledy sousedů, poznámky známých, ticho, když se mluví o plánech a budoucnosti. Nejhorší není odsouzení nahlas, ale to tiché za zády. To, že vás nikdo nebere vážně.
Jejich syn to vidí denně. Rodiče doma, bez režimu, bez ambicí. Jakou má motivaci vstát a jít makat, když nikdy neviděl, že by to někdo dělal normálně a s hrdostí? I on „ještě hledá správný čas“. Jen ten čas nějak nepřichází.
Největší problém ale není lenost. Je to pocit nároku. Neustálé přesvědčení, že jim někdo něco dluží. Že dávky jsou malé, úředníci nepříjemní a stát nespravedlivý. Ani na vteřinu je nenapadne, že bez lidí, kteří každý den chodí do práce, by nebylo z čeho vyplácet vůbec nic.
Postupně pochopili, že to nebyla výhra. Jenže přiznat si chybu by bolelo víc než návrat do práce. Tak raději nadávají dál, hledají viníky a zůstávají tam, kde jsou. Na gauči, s výmluvami a s pocitem, že svět je proti nim.
Kabát z ostudy se nesvléká snadno. Nosí se každý den. A čím déle v něm člověk chodí, tím těžší je si vzpomenout, jaké to bylo, když měl vlastní směr, vlastní peníze a vlastní hrdost.
