Článek
Posílá mi každý měsíc dva tisíce korun. Dva tisíce. A chová se, jako by tím vyřešil celé soužití. Jako by si tím koupil nejen podíl na nájmu, ale i můj čas, energii, ruce a náladu. Očekává, že domácnost pojede sama, já budu fungovat bez řečí a ideálně ještě s úsměvem.
Když se ozvu, prý jsem nevděčná. Jenže já si nepamatuju, že bych se upsala k práci na plný úvazek.
Moment, kdy mi to došlo
Jednou mi ty peníze poslal a bez mrknutí oka si lehl na gauč. Ten typický klid člověka, který má pocit, že splnil povinnost. V jeho hlavě to bylo jasné: on „přispívá“, já „se starám“. Hotovo. Vyrovnáno.
Jenže tohle není dohoda. To je jednostranný obchod, kde jedna strana dává minimum a očekává maximum.
Dva tisíce dneska nejsou žádná oběť. To je pár nákupů, jedna návštěva servisu, pár večeří venku. Rozhodně ne částka, za kterou by si někdo mohl nárokovat plný provoz cizího života.
Symbol místo reality
Nejde ani tak o ty peníze. Jde o to, co pro něj znamenají. Ty dva tisíce nejsou reálný podíl. Jsou to symbolické alibi. Důkaz, že „on přece něco dává“. A ten symbol se pak používá jako argument pokaždé, když se něco řeší.
„Vždyť já ti přispívám.“
A tím je debata podle něj uzavřená. Od té chvíle má pocit nároku. Na večeři. Na uklizený byt. Na klid. Na servis. A hlavně na to, že si nebude muset všímat, kolik práce kolem něj někdo dělá.
Plný servis není vztah. Je to výkon
Pokud někdo očekává teplé jídlo, čisté oblečení, fungující domácnost, plánování, nákupy, řešení drobností i velkých věcí, a k tomu ještě dobrou náladu a pochopení, pak nehledá partnerku. Hledá službu.
Rozdíl je jen v tom, že tuhle službu nechce platit. Protože v jeho hlavě ji už zaplatil. Těmi dvěma tisíci.
Jenže kdyby si to měl zaplatit jinde, rychle by zjistil, že za takovou částku nedostane ani zlomek toho, co považuje za samozřejmost. A ještě by si netroufl říct, že je uklízečka „nevděčná“.
Když se ozvu, jsem problém
Jakmile otevřu téma férovosti, jsem najednou ta špatná. Když řeknu, že to není vyvážené, prý řeším peníze. Když chci rozdělit povinnosti, „dělám z komára velblouda“. Když jsem unavená, slyším, že jsem přece doma.
Tohle je dokonalá past. Mlčet znamená nést všechno dál. Ozvat se znamená být označená za tu, co kazí pohodu. A mezitím se neviditelná práce hromadí, dokud člověk nemá pocit, že doma není partner, ale zaměstnavatel.
Nejhorší není částka. Nejhorší je nárok
Nejvíc na tom bolí přesvědčení, že pár tisíc korun dává právo rozhodovat. Že tím vzniká nerovnováha, kde jeden může vypnout a druhý musí jet dál. Že péče, čas a energie druhého nemají hodnotu, dokud nejsou přepočítané na peníze.
Jenže já nejsem položka v rozpočtu. Nejsem servisní balíček. Nejsem někdo, kdo má fungovat jen proto, že „něco dostal“.
Vztah není účetní operace. A pokud má někdo pocit, že si mě může koupit za dva tisíce měsíčně, pak není problém v penězích. Ale v tom, jak moc si mě váží.
