Článek
Ještě včera byla jiná…
Myslel jsem, že máme dobrý vztah. Byla fajn, náš vztah byl pohodový, byli jsme spolu už dlouho, ale stále nás to bavilo. A přesto, najednou, se objevily věci, které jsem nikdy neviděl. Začala být negativní, protivná, a v její náladě se ukrývalo něco, co jsem nechápal. Předtím byla plná života a energie, ale teď jsem viděl jen někoho, kdo se ztratil.
Začala mi říkat věci, které mi připadaly cizí. „Neužívám si den. Nevíš, jak se cítím,“ říkala mi často. Snažil jsem se jí naslouchat, ale když jsem se jí ptal, co jí vadí, odpověděla jen, že je to všechno špatně, ale sama neví proč. Měl jsem pocit, že se do sebe uzavírá, že ztrácí radost ze života, který jsme si vybudovali.
Proč se to děje?
Pak mi vysvětlila, že už léta bojuje s úzkostmi a depresemi. Začala užívat antidepresiva, protože jinak to nešlo, ale stále cítila, že to není řešení. Měla problémy, které jsem nikdy neviděl. Přes všechno, co jsme měli, byla pořád sama v sobě.
Byla v depresi, ale bojovala s ní tak, že se to na první pohled nedalo poznat. I když jsme měli fajn vztah, najednou jí v něm něco chybělo, a já to nemohl pochopit. Když už to nešlo zvládat, začala se sebepoškozovat, přejídat, ponocovat – to všechno byly způsoby, jak se s těmito pocity vyrovnávala.
Co jsem mohl dělat?
Netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že tohle není jen něco, co by zmizelo samo od sebe. Potřeboval jsem ji podpořit. Potřeboval jsem se naučit, jak jí pomoci, ale zároveň jsem nevěděl, jak ji nezranit. Cítil jsem se bezradně. Byla to úplně nová situace.
Jediné, co jsem mohl udělat, bylo být pro ni tady, nevyčítat, neříkat „to přejde“, ale místo toho naslouchat, když mluvila o tom, co ji trápí. Věděl jsem, že to bude dlouhý proces, ale nechtěl jsem ji ztratit.
