Článek
„Měla by ses sebou něco dělat.“
„Víš, že když se hezky oblékneš, vypadáš o dost líp?“
„Neber si to špatně, ale… trochu se mi stýská po tom, jak jsi vypadala dřív.“
Tohle nejsou věty cizího člověka. Tohle mi řekl můj vlastní manžel. Muž, který mi slíbil, že mě bude milovat v dobrém i ve zlém. Jenže teď se za mě stydí.
Měla bych se snažit víc?
Není pravda, že bych se o sebe nestarala. Nosím čisté oblečení, dbám na základní péči, nejsem zanedbaná. Jen nemám dokonalou postavu, make-up každý den a lodičky místo pohodlných bot. A ano, už nejsem taková, jakou si mě bral.
Ale kdo je po letech vztahu stejný? Změnil se i on. Jen já jsem mu to nikdy nevyčítala.
Proč si muži myslí, že ženy musí vypadat pořád dokonale?
- Oni si můžou dovolit šedivé vlasy, ale my ne?
- Jim projde bříško a kila navíc, ale my musíme být stále štíhlé?
- Oni můžou nosit staré tepláky, ale my musíme mít vždy upravené nehty?
Proč jsme pořád hodnoceny podle vzhledu? Když si muž vezme ženu, bere si jen hezký obal, nebo člověka?
Kdy přestane být vztah láskou a stane se jen hodnocením?
Nejsem dokonalá. Ale chci být s někým, kdo mě bude milovat i s tím „nedostatkem“. Ne s někým, kdo mě bude nutit být někým jiným, jen aby se mohl pochlubit, jakou má „reprezentativní“ manželku.
A tak se ptám: Má smysl být s někým, pro koho už nejsem dost dobrá? A pokud mu vadím teď… nebude se za mě stydět celý život?
