Článek
Pamatuju si dobu, kdy jsme seděli s kamarády na lavičce a povídali si celé hodiny. O škole, o snech, o hloupostech. Smáli jsme se, hádali se, plánovali. Dnešní mládež? Sedí vedle sebe, koukají do obrazovek a místo slov posílají emoji.
Můj syn mi jednou na otázku „Jak bylo ve škole?“ odpověděl obrázkem palce nahoru. A myslel to vážně. Ne proto, že by mě chtěl provokovat, ale protože pro něj je to normální komunikace. A já si uvědomila, že oni vlastně mluvit zapomněli.
Mlčí, když mají mluvit
Všimla jsem si toho i u jeho kamarádů. Když přijedou k nám, sedí v obýváku v tichu. Občas někdo zamumlá „hej“ nebo ukáže video na mobilu. Ale normální konverzace? Ticho. A když se pokusím něco rozproudit, koukají na mě, jako bych mluvila cizím jazykem.
Pohodlí chatů zabíjí vztahy
Napsat zprávu je snadné. Můžeš ji promyslet, můžeš ji upravit, můžeš ji úplně ignorovat. Ale mluvit naživo? To už je stres. Najednou musíš reagovat hned. Ukázat emoce. Unést trapnou pauzu. A právě tohle se dnešní mladí učit nechtějí. Radši schovaní za displejem, kde stačí poslat obrázek.
Strach z reality
Ptám se sama sebe: co z nich vyroste? Jak budou řešit problémy v práci? Jak si najdou partnera? Jak budou zvládat konflikty, když ani neumí udržet pětiminutový rozhovor bez mobilu v ruce? Nejde o lenost, jde o strach. A tenhle strach z reálné komunikace je děsivější než jakákoli technologie.
Nechci být jen kritická
Neříkám, že všichni mladí jsou stejní. Znám výjimky, které mluví, diskutují, zajímají se. Ale je jich čím dál méně. A pokud to necháme být, ztratíme něco, co nás dělá lidmi – schopnost sdílet slova, myšlenky a emoce tváří v tvář.
Emoji úsměv nikdy nenahradí skutečný smích. A srdíčko v chatu nikdy nenahradí upřímné „mám tě rád“.