Hlavní obsah

Mladí si myslí, že jim svět patří. A pak pláčou, když zjistí, že je nikdo nečekal

Foto: Freepik

Generace, která věří, že může všechno. Cestovat, měnit svět, „žít podle sebe“. Ale realita bývá tvrdší než Instagramové citáty o sebe-lásce. Svět se neptá, jak se cítíš — svět chce, aby ses snažil.

Článek

„Já nechci dělat něco, co mě nebaví.“
„Nechci vztah, chci volnost.“
„Chci práci, kde budu šťastný a oceněný.“

Zní to krásně, že?
Ale svět není školní projekt o osobním rozvoji.

Mladí dnes vyrůstají s představou, že všechno je o pocitech.
Že štěstí je standard a nepohodlí je chyba systému.
A pak se diví, že život bolí.

Generace, která neumí prohrávat

Dnešní dvacátníci jsou první generací, která vyrůstala s potleskem za všechno.
„Hlavně, že ses snažil!“
„Každý názor je důležitý!“
„Jsi výjimečný!“

A tak vyrostli lidé, kteří věří, že svět se bude točit kolem jejich potřeb.
Jenže svět netleská za snahu.
Svět se ptá na výsledky.

A když přijde první pád, první odmítnutí, první šéf, který nemá „pochopení“,
zhroutí se jim vesmír, protože tohle je první chvíle, kdy realita nehraje podle scénáře.

Chceme všechno. Ale bez ceny.

Chceme svobodu bez zodpovědnosti, vztah bez závazku, úspěch bez dřiny.
A když to nepřijde, hledáme viníka – systém, rodiče, školu, psychiku.
Kdokoliv, jen ne my.

Psychologové tomu říkají kultura komfortu.
Generace, která zná svoje „hranice“, ale nezná disciplínu.
Která mluví o seberozvoji, ale neví, co je sebezapření.

První pád bolí, protože nikdo nepřipravil

Když narazí, neví, co dělat.
Ne proto, že by byli hloupí.
Ale protože nikdy nemuseli skutečně padnout.
Rodiče žehlili, učitelé omlouvali, internet povzbuzoval.

A tak když poprvé někdo řekne „nejsi dost dobrý“,
rozsype se celý jejich vnitřní systém.

Jenže právě tahle věta dělá z dítěte dospělého.

Zralost není o věku. Je o pokoře.

Zralost přichází, když pochopíš, že svět ti nic nedluží.
Že štěstí si musíš vybojovat, ne vynutit.
A že ne všechno, co se ti nelíbí, je trauma.

Mladí často mluví o tom, že „žijí přítomností“.
Ale ve skutečnosti jen utíkají od zodpovědnosti.
Přítomnost totiž není útěk – je to odvaha zůstat tam, kde jsi, i když to bolí.

Závěrem:

Ne, mladí nemůžou všechno.
A to je v pořádku.

Protože právě hranice, pády a selhání dělají z člověka někoho, kdo opravdu může.
Ne proto, že mu svět dovolí,
ale proto, že už ví, jak se postavit, když spadne.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz