Článek
Vztahy, které se nikdy nehádají, existují jen na Instagramu.
V reálném životě se i ti nejzamilovanější lidé dřív nebo později střetnou – s rozdílností, egem, vyčerpáním.
Podle terapeutky Kláry Malinové z Centra partnerské dynamiky by měla právě absence hádek spíš varovat než uklidnit.
„Když mi pár na terapii řekne, že se nikdy nehádá, zbystřím,“ říká Malinová.
„Neznamená to, že mají ideální vztah. Spíš že někdo z nich ustupuje, dusí své potřeby nebo se bojí projevit.“
Každý hádku prožívá jinak
Každý pár má svůj styl konfliktu.
Někdo bouchne hned, jiný dusí emoce tak dlouho, až vybuchne o půlnoci kvůli hrníčku na špatném místě.
Podle Malinové v tom hraje roli temperament i momentální energie:
„Pokud jste unavení, hladoví a zároveň impulzivní, hádka nemůže dopadnout dobře. Ale to není o selhání. To je jen o nastavení.“
Naše reakce ovlivňuje i rodinný model.
Kdo vyrůstal v domácnosti, kde se hádky řešily křikem, může později reagovat útěkem nebo pasivitou.
Naopak lidé z rodin, kde se emoce potlačovaly, mají tendenci dělat totéž – až do chvíle, kdy se v nich všechno nahromadí.
Kulturní scénář hádek
To, odkud pocházíme, určuje i to, jak chápeme konflikt.
V jižních zemích se hádka považuje za přirozenou součást vztahu, důkaz zájmu a vášně.
Na severu Evropy už zvýšený tón působí jako ohrožení.
Stejnou větu může jeden vnímat jako výměnu názorů a druhý jako emocionální útok.
Podle terapeutky je proto klíčové, aby si partneři vyjasnili vlastní „jazyk hádky“ – co je pro koho přijatelný tón, kdy je lepší dát si pauzu a kdy pokračovat v debatě.
Kolik hádek je ještě normálních?
Neexistuje tabulka.
Záleží na tom, jak se hádáte, ne jak často.
„Dobrá hádka není o tom, kdo má pravdu, ale o tom, že spolu mluvíme,“ vysvětluje Malinová.
„Když se lidé přestanou hádat úplně, často to znamená, že se přestali snažit.“
