Článek
Děti by měly chodit do školy s radostí, nikoliv s obavami. Jenže dnes se atmosféra ve vzdělávacích institucích dramaticky mění. Událost na gymnáziu ve Spišské Staré Vsi je děsivým příkladem toho, jak dalece může situace eskalovat. Náš vzdělávací systém, který má být pilířem společnosti, se mění v bojiště, kde děti i učitelé čelí nejen psychickému nátlaku, ale i fyzickému ohrožení.
Případ osmnáctiletého studenta Samuela S., který na slovenském gymnáziu způsobil tragédii, odhaluje hlubší problém. Tento mladý účastník útoku byl již v minulosti označen za nadaného, ale řešil se problémovým chováním. Všude kolem slyšíme, že systém nezvládá identifikovat a pracovat s těmi, kteří potřebují zvláštní pozornost. Útočník postupně vystřídal několik škol, včetně mateřské, a jeho minulé agresivní činy byly trestány pouze podmínkou. Kde byla prevence? Kde byla pomoc?
Nemůžu přestat myslet na to, jak tento incident ovlivní děti. Moje dcera každý večer pláče a bojí se jít druhý den do školy. Nejsme sami. Rodiče se ptají: Co když se něco podobného stane u nás? Škola by měla být bezpečné místo, ale jak mám vysvětlit svému dítěti, že je v pořádku, když mě samotnou přepadá strach?
Potřebujeme změnu. Potřebujeme systém, který nebude pouze reaktivní, ale hlavně preventivní. Čeho se bojí děti dnes? Šikany, výsměchu, sociálního tlaku. Ale teď, teď už i fyzického napadení a smrti. Je načase, aby školy dostaly nejen zdroje k zajištění bezpečí, ale i psychologickou podporu, vyškolený personál a jasné definované postupy.
Události ze Spišské Staré Vsi nejsou izolovaným případem. Jsou zrcadlem společnosti, která podceňuje psychické zdraví, ignoruje varovné signály a nechává problémy eskalovat do tragických konců. Je naší povinností zajistit, aby se podobné události už nikdy neopakovaly.
Až se příště moje dcera zeptá, jestli je škola bezpečná, chci mít odpověď, která mi nebude lámat srdce.
