Článek
Všechno bylo v pohodě. Až do chvíle, než se začala montovat
Moje žena a já jsme si od začátku nastavili jasné zásady. Neřveme, netrestáme, nevydíráme. Dětem vysvětlujeme, necháváme je rozhodovat v malých věcech, dáváme jim lásku, důslednost i hranice. Je to někdy těžké, ale vědomé.
Až na to, že tchýně to vidí úplně jinak.
Nejdřív to byly poznámky:
– „To jí to dovolíš?“
– „U nás by tohle neprošlo.“
– „Nějak ti to dítě přerůstá přes hlavu.“
Pak už to byla otevřená kritika:
„Takhle se nevychovává. Oni potřebují řád. Potřebují, aby se je někdo bál. Tohle není výchova, to je rozmazlování.“
Rodič vs. babička: kdo má právo?
Jedna věc je jiný názor. Druhá věc je aktivní podkopávání rodičovské autority. Tchýně začala dětem říkat:
– „To ti máma zakázala? To je blbost, já ti to dovolím.“
– „Tátovi to neříkej, to on přehání.“
– „Když budeš hodná, babička tě ochrání před těmi přísňáky.“
Najednou děti měly dvě verze světa: jednu doma – a jednu u babičky. Narušilo to důvěru, režim i bezpečí. Vztah s tchýní šel do háje.
Miluje je. Ale to nestačí.
Nezpochybňuju, že je má ráda. Ale láska není výmluva pro nerespekt. Nemůžu postavit stabilní rodinu, když někdo zvenčí neustále vrtá klín mezi námi a dětmi. A bohužel – u tchýně nešlo o výjimku. Byla to systémová sabotáž.
Zkoušeli jsme mluvit, vysvětlovat. Výsledek?
– „Vy si myslíte, že jste objevili Ameriku.“
– „My vás vychovali dobře, tak proč to nezopakovat?“
– „Až z nich vyrostou spratci, tak si vzpomenete.“
Nastavili jsme hranice. A přišel chlad
Nakonec jsme museli udělat to, co většina rodičů odkládá:
nastavit jasné hranice i vlastní rodině. Řekli jsme, že pokud nebude respektovat náš styl výchovy, nemůže být s dětmi bez dohledu. Žádné hlídání, žádné přespávání, žádné „tajné“ návštěvy.
Tchýně se urazila. Odmlčela se. A najednou jsme „ti zlí“, co jí „berou vnoučata“. Ale pravda je jiná: nebereme jí nic, jen chráníme, co jsme vytvořili.
Láska bez respektu nestačí
Mnoho prarodičů má pocit, že vědí všechno líp. Že mají nárok do všeho mluvit, protože už jednou vychovávali. Ale časy se změnily. A hlavně – výchova dětí je zodpovědnost rodičů, ne soutěž o „kdo má víc pravdu“.
Chtěli jsme, aby babička byla součástí jejich života. A pořád chceme. Ale ne za cenu rozkladu naší vlastní výchovy. Rodinu budujeme my. A pokud ji někdo chce rozkládat zevnitř, musí zůstat venku.
