Článek
Dřív bylo všechno jinak. Každý večer jsme spolu usínali přitisknutí k sobě. Smáli jsme se, dotýkali se, milovali se. Dnes už ale nepoznávám ženu, kterou jsem si vzal.
Nechci říct, že je zlá nebo chladná. Stále je milující matkou našim dětem, stále fungujeme jako rodina. Ale jako partneři? To už dávno ne.
Když se ji pokusím obejmout, ucukne. Když ji pohladím, stane se, že ani nereaguje. V posteli je mezi námi propast, která roste každým dnem.
Když se snažím, jen se vymlouvá
Nejdřív jsem si myslel, že je to jen období. Že je unavená, že má stres, že se to zlepší. Jenže měsíce ubíhaly a já si uvědomil, že se něco změnilo.
Zkoušel jsem se jí dotknout. Zkoušel jsem ji políbit. Zkoušel jsem ji svést. Ale pokaždé jsem slyšel jen výmluvy.
„Jsem unavená.“
„Necítím se dobře.“
„Nemám na to náladu.“
A pak přišla ta nejhorší věta: „Musíš to pořád řešit?“
Najednou jsem pochopil, že pro ni je to už dávno uzavřené téma.
Žiju s někým, kdo se mě bojí? Nebo jsem mu lhostejný?
Nejhorší na tom není samotné odmítání. Nejhorší je ten pocit, že už ji nepřitahuju, že jí se mnou není dobře.
Začal jsem přemýšlet, jestli jsem něco udělal špatně. Jestli jsem se přestal snažit. Jestli jsem ji někdy zklamal. Ale odpověď neznám, protože ona o tom nechce mluvit.
Kolik dalších mužů žije ve vztahu bez vášně?
Nikdo o tom moc nemluví, ale vím, že nejsem sám. Kolik mužů dnes spí vedle ženy, která už v nich nevidí nic jiného než otce svých dětí? Kolik párů žije v manželství bez doteků, bez vášně, bez touhy?
Když se žena přestane cítit jako žena a muž přestane cítit, že je chtěný, co vlastně zůstane?
Mám čekat, že se to zlepší? Nebo už je konec?
Nevím, co bude dál. Možná to přejde, možná se k sobě znovu najdeme. Ale co když už jsem pro ni jen někdo, s kým sdílí domácnost, ne život?
Když vztah přijde o vášeň, co z něj vlastně zůstane?
