Článek
Když jsem kupoval byt, myslel jsem, že konečně budu mít klid. Realita? Každý den se cítím jako v hororu. A důvod jsou moji sousedi – parta lidí, co dělají jen problémy a neznají pojem respekt.
Začíná to hlukem. V noci ječí televize, ráno vrčí vrtačka. O víkendu mejdan do čtyř do rána. Když je upozorním, že mám děti, které chtějí spát, vysmějí se mi do očí.
Další kapitola? Pomluvy. V baráku se šíří drby rychleji než wifi. Najednou slyším od jiných sousedů, že jsem prý „arogantní“ a „dělám problémy“. Přitom jediný, co chci, je mít doma klid.
A aby toho nebylo málo, hází odpadky před dveře. Nedávno jsem našel u svých dveří sáček s nedopalky. Na schůzi společenství mi pak do očí řekli: „Jestli se ti to nelíbí, odstěhuj se.“
Z pekla není úniku
Cítím se jako vězeň. Domov, který měl být bezpečím, je pro mě místo stresu. I obyčejné otevření dveří na chodbu je riziko, že se s někým pohádám nebo chytím blbou poznámku.
Moje pointa
Říká se, že rodinu si nevybereš, ale sousedy taky ne. A někdy to může být ještě horší. Přemýšlím, jestli je lepší bojovat, nebo se radši odstěhovat. Protože jestli mám ještě dlouho žít vedle těchhle lidí, tak se z toho fakt zblázním.
