Článek
Na začátku vztahu to neřešil. Věděl, že beru prášky, věděl, že je to moje volba.
Jenže jednoho dne přišla tahle věta: „Nemyslíš, že by bylo lepší přestat? Antikoncepce škodí tělu.“
Nejdřív jsem si myslela, že se jen zajímá o mé zdraví. Ale pak to pokračovalo.
„Dřív to ženy taky nebraly.“
„Může to ovlivnit tvoji plodnost.“
„A není to trochu proti přírodě?“
Najednou z toho nebyla debata. Byl to nátlak.
Proč o mém těle rozhoduje někdo jiný?
Zaráží mě, jak muži milují ženské tělo, ale zároveň chtějí řídit, co s ním budeme dělat.
Když otěhotníme, je to naše odpovědnost.
Když chceme antikoncepci, najednou je to i jejich věc.
Tak jak to tedy je?
„Neboj, kdyby se něco stalo, zvládli bychom to.“
Tuhle větu mi řekl, když viděl, že nejsem rozhodnutá.
Ale já vím, co znamená „kdyby se něco stalo“.
To znamená: „Já si dál budu žít svůj život. Ty se postaráš o dítě.“
A co když pak řekne: „Ještě nejsme připravení, potrat je lepší volba.“
Nebo naopak: „Tohle je tvoje rozhodnutí, tak se s tím teď smiř.“
Muži neotěhotní. Ale chtějí rozhodovat.
To je na tom to nejabsurdnější. Nikdy nezažijí, co znamená neplánované těhotenství.
Nikdy nezažijí, co znamená hormonální výkyvy.
Nikdy nezažijí, co znamená strach, že se něco pokazí.
Ale rozhodovat? To by chtěli.
Moje tělo, moje volba.
Nebudu si ničit zdraví, pokud mi antikoncepce nevyhovuje.
Nebudu ji brát, pokud nechci.
Ale pokud mi vyhovuje? Pak mi do toho nikdo nemá co mluvit.
A pokud si partner myslí, že moje tělo patří i jemu?
Pak je možná čas si položit otázku: Co ještě všechno chce ovládat?
