Článek
Když jsem svého přítele poznala, věděla jsem, že si občas zakouří. „Jen výjimečně, když je nálada,“ říkal mi tehdy. Neřešila jsem to. Koneckonců, marihuana už dnes není tabu. Kouří ji kde kdo, od studentů až po úspěšné manažery. Jenže co je ještě „v pohodě“ a kdy už jde o problém?
Každý den „jen na pohodu“?
Ze začátku to opravdu bylo jednou za čas. K jointu si sednul s kamarády, při filmu, na oslavě. Pak přišel stres v práci a tráva se stala denní rutinou.
Když kouří každý den?
Když bez toho nezvládá fungovat?
Když mu na tom záleží víc než na mně?
Začalo mi docházet, že už to není jen občasné zpestření večera, ale součást jeho života. Zatímco já si večer nalila sklenku vína, on si ubalil jointa. Každý den.
Marihuana není alkohol… nebo je?
Lidé, kteří marihuanu obhajují, často tvrdí, že je bezpečnější než alkohol. Žádné kocoviny, žádná agresivita. Jenže co když si ji někdo dopřává pravidelně?
Co když přestává fungovat bez ní?
Začala jsem si všímat maličkostí:
Byl často zapomnětlivý.
Měl problém ráno vstávat.
Byl pasivní a do ničeho se mu nechtělo.
Neříkám, že tráva ničí život každému. Ale když ji někdo potřebuje každý den, je to ještě volba, nebo už závislost?
Může si dělat, co chce. Ale co když to ovlivňuje i mě?
Nějakou dobu jsem to neřešila. Je to jeho život, ne? Jenže pak jsem si uvědomila, že to ovlivňuje i mě.
Nechce chodit ven, radši si zakouří doma.
Plány se točí kolem toho, kdy si dá „svoje“.
Začal být podrážděný, když nemá nic po ruce.
Přestali jsme si rozumět. Dřív jsme si večer povídali. Teď sedí s jointem a má ten známý skelný pohled. Jako bych vedle něj byla sama.
Kde je hranice?
Řekl mi, že přeháním. Že to není jako alkohol, že na tom není závislý.
Ale pak přišel den, kdy si nemohl dát. Byl nervózní, protivný. Řekl, že je prostě jen ve stresu. Ale já věděla, že to není pravda.
Kde je tedy ta hranice?
Když kouří každý den?
Když bez toho nezvládá fungovat?
Když mu na tom záleží víc než na mně?
Mám s ním zůstat?
Nevím. Je to skvělý člověk, ale já nechci být ve vztahu s někým, kdo potřebuje být „sjetý“, aby zvládal běžný život.
Řekl mi, že si dá pauzu. Že to omezí. Jenže už jsem to slyšela několikrát. A pokaždé se k tomu vrátil.
Mám mu věřit? Nebo odejít dřív, než se mi jeho „zvyk“ začne hroutit před očima?
Co byste udělali vy?
