Článek
Nečekala jsem, že bude mít problém s tím, že vydělávám méně než on.
Ale z jeho řečí mám pocit, jako bych vlastně nevydělávala vůbec.
„Tohle platím já. Tvoje výplata je spíš jen tak na kafe.“
Řekl mi to s úsměvem. Jako by to byla legrace.
Jenže to říká pokaždé, když mluvím o penězích.
Když platíme nájem – to platí on.
Když jdeme na večeři – to platí on.
Když se zmíním, že si chci něco koupit – zvedne obočí a řekne: ‚Máš na to?‘
Prý nemám řešit peníze, protože se o mě postará.
Ale já nechci, aby se o mě někdo staral. Chci být rovnocenná partnerka.
Mám si říkat o kapesné?
Už několikrát nadhodil, že by bylo jednodušší, kdybych mu dávala svou výplatu a on by mi pak něco dával „na útratu“.
Jak to vůbec může říct? Jak může vnímat moji práci jako něco méněcenného?
To, že nevydělávám jako on, neznamená, že jsem přebytečná.
Ale v jeho očích to tak možná je.
Láska nemá mít cenovku.
Nechci být jen žena, která doma sedí a čeká, co jí koupí.
Nechci být ta, která se musí ptát, jestli si může koupit nové boty.
A hlavně nechci žít s někým, kdo mě vnímá jako chudinku, co si jen tak „něco přivydělává“.
Jenže když mu to řeknu, prý to moc řeším.
Prý jen nechce, abych se stresovala financemi.
Ale já se nestresuju financemi. Stresuju se tím, jak mě vidí.
Jsem jeho partnerka. Ne jeho dítě.
A pokud to nepochopí, možná by bylo lepší, kdyby si našel někoho, kdo bude sedět doma a čekat, co jí dá.
Protože já to nebudu. A moje hodnota se nepočítá v korunách.
