Článek
Když jsme spolu začali chodit, byli jsme nerozluční. Kino, procházky, dlouhé večery u filmu. Jenže pak… se něco změnilo.
Najednou nebyl čas.
„Dneska jdeme s klukama na pivo.“
Ne jednou. Ne dvakrát. Skoro každý den.
- „Dneska hrajeme fotbal, nemůžu.“
- „Po práci jdeme na poker, nechceš jít spát dřív?“
- „V sobotu máme grilovačku, ale jen pro kluky.“
A já? Sedím doma a čekám.
Prý jsem hysterická. Ale opravdu?
Zkusila jsem mu to říct. Že mám pocit, že už spolu skoro netrávíme čas. Že mi chybí to, co jsme měli na začátku.
A jeho odpověď? „Ale vždyť jsme spolu! Každý večer spíme ve stejné posteli!“
Jasně. Takže ve vztahu stačí sdílet ložnici? A mezitím si každý žijeme svůj vlastní život?
Nechci mu zakazovat kamarády. Ale co já?
Nebudu ta, co mu dělá scény. Nebudu ta, co ho prosí o pozornost. Ale zároveň… proč mám být ve vztahu, kde se cítím sama?
Kolik žen tohle zažívá? Kolik z nich se smíří s rolí té, která „čeká doma“? A proč se pořád tváříme, že chlap si „musí užít“ a žena má být vděčná za pár hodin týdně?
Buď chceš být ve vztahu, nebo žít jako single
Nemusíme být spolu 24/7. Každý potřebuje svůj prostor. Ale pokud jsem až na posledním místě, proč bych měla zůstávat?
Jsem partnerka. Ne ozdoba bytu, která ho večer čeká, až se vrátí.
