Článek
„Mami, to je tvoje vina, že jsem malej!“
Tahle věta mě zarazila víc než jakýkoli puberťácký výkřik.
Stála jsem s vařečkou v ruce a přemýšlela, kdy se ze syna stal genetik.
Ale ne, on neřešil DNA.
Řešil TikTok.
A přesněji řešil Marlona — kluka, který má milion sledujících, břišáky jako z katalogu a hlášky, po kterých se holky rozplývají jak nanuky v červenci.
„Kdybych měřil jako on, měl bych život jednodušší“
Z jeho úst to znělo, jako by výška byla vstupenka do štěstí.
Marlon má 190 centimetrů.
Můj syn 165.
A mezi těmi čísly se teď usadil jeho pocit méněcennosti.
Přemýšlela jsem, kdy se kluci přestali porovnávat podle rychlosti běhu nebo odvahy — a začali podle výšky, počtu sledujících a značky tenisek.
Kult dokonalých kluků z obrazovky
Sociální sítě prodávají stejný sen, jen v novém balení.
Dřív to byly princezny z časopisů, teď jsou to „dokonalí borci z TikToku“.
A každý kluk, který se do nich dívá, cítí, že není dost.
Ani dost vysoký, ani dost cool, ani dost… cokoliv.
A pak přijde domů a místo otázky „co máme k večeři?“ dostanete výčitku:
„Proč nejsem jako Marlon?“
Jak mu má člověk vysvětlit, že i Marlon má možná komplexy — jen je schovává za filtr a světla?
Toxická mužnost 2.0
Naše generace matek učila dcery, že krása není všechno.
Ale kdo naučí syny, že svaly a výška taky nejsou měřítkem hodnoty?
Dnešní kluci mají stejný tlak, jen se o něm tolik nemluví.
Jsou bombardováni ideály mužnosti, které nejsou reálné — jen vyretušované.
A když se do nich nevejdou, obviní první, kdo je po ruce.
A hádejte, kdo to bývá?
Ano. Máma.
Co s tím?
Nejde zakázat TikTok ani Marlona.
Ale jde mluvit.
Ukázat, že sebevědomí se neměří v centimetrech, ale v charakteru.
Že charisma není ve výšce, ale v tom, jak se člověk chová, když nikdo nekouká.
A že být jiný není prokletí, ale přednost.
Závěrem:
Když mi naposledy řekl: „Mami, ty fakt můžeš za to, že jsem malej,“ usmála jsem se a odpověděla:
„Možná jo. Ale za to, jaký budeš chlap, to už bude jen na tobě.“
