Článek
Ráno vypadá jako chemický útok.
Syn se postaví před zrcadlo, vezme do ruky deodorant a spustí.
Jedna, dvě, tři sekundy… deset.
Vůně? Spíš oblaka, co by udusila i komára.
Nejde jen o zápach. Jde o rituál, který přerostl smysl.
Není to o hygieně. Je to o obrazu – o tom, jak chce vonět pro svět.
Kult spreje
Dnešní teenageři žijí v době, kdy všechno musí vypadat a vonět dokonale.
TikTok, reklamy, influenceři – všichni prodávají stejný sen:
„Stačí správný sprej a jsi cool.“
A tak se sprejuje ráno, po škole, po tréninku.
Ne kvůli potu. Kvůli pocitu.
Jako by bez vůně nebyl dost dobrý.
Závislost, která se neřeší
Všichni se bojí říct, že tohle není jen trapná puberťácká manýra.
Je to závislost na dojmu.
Na vůni, na přijetí, na potvrzení, že „voním jako chlap“.
Ale ty chemické mraky nejsou jen trapné – jsou zdraví nebezpečné.
Astmatici končí v záchvatu, oči pálí, plíce protestují.
A my ostatní? Dusíme se v tichosti, zatímco on se směje do zrcadla a věří, že to je normální.
Kde je hranice mezi péčí a posedlostí?
Když se vůně stane maskou, přestává být příjemná.
Mnoho mladých se dnes „sprejuje“, protože věří, že bez umělého aroma nejsou dost atraktivní.
Jenže čím víc skrýváš, tím míň víš, kdo jsi.
Místo zdravého sebevědomí se pěstuje vonící úzkost.
Sebepřijetí nahradil sprej.
Rodičovská bezmoc
Zkoušela jsem to říct po dobrém.
„Prosím tě, tolik toho nepoužívej.“
„Bolí mě z toho hlava.“
„Už se tu nedá dýchat.“
Odpověď?
Otočení očí, tiché: „Mami, vždyť to přeháníš.“
Nepřeháním. Jen se bojím, že můj syn pomalu ztrácí zdravý rozum pod nánosem parfémového kouře.
Závěrem:
Sprej není zlo.
Ale když se stane symbolem identity, je to alarm.
Protože žádná vůně nenahradí sebevědomí.
A žádný sprej nesmyje prázdnotu, kterou v sobě mladí někdy nosí.
