Článek
Láska s kalkulačkou?
Když jsem se ke svému příteli stěhovala, byli jsme zamilovaní. On měl byt, všechno zařízené, já jen pár krabic. Nikdy jsme nemluvili o „nákladech“. Jen o tom, jak si to společné bydlení užijeme.
Po pár týdnech ale přišlo:
„Hele, nemyslíš, že bychom si mohli nájem rozdělit napůl?“
A mně v tu chvíli proběhlo hlavou jen jedno: Takže jsem najednou spolubydlící?
Ne partnerka, ne žena, kterou si sem přivedl. Ale holka, co má přispět na účet?
Nejsem zlatokopka. Ale mám hranice.
Než mi někdo vmete do tváře, že „chci chlapa jen pro peníze“, zastavím to rovnou: nechci od něj sponzorství. Platím si svoje oblečení, jídlo, výlety. Ale platit půlku jeho nájmu? V bytě, který má psaný jen na sebe? Kde nebudu mít ani klíč k majetku, ale zato půl účtenky?
To není partnerství. To je ekonomický model, ve kterém mám být rovnoprávná – jen když se to hodí.
Rovnost není účetní rovnice
Říká se, že vztahy mají být vyvážené. Ale vyvážené neznamená stejné do poslední koruny. Pokud muž vydělává výrazně víc, má bydlení vyřešené a pozve si ženu k sobě, měl by chápat, že vztah není AirBnB.
Přispět na provoz? Jasně. Zaplatit nákup, vařit, uklízet, podílet se? Určitě. Ale půl nájmu? To je, jako by mi řekl: „Náš vztah má svou cenu. A platí se měsíčně.“
Když tě vnímá jako náklad
Nejde jen o peníze. Jde o přístup. V momentě, kdy začne partner vnímat druhého jako náklad k vyúčtování, vztah se mění. Vážnost se ztrácí. Intimita chladne. A místo „miluju tě“ slyšíš „kolik dlužíš za elektřinu“.
Nežiju s pronajímatelem
Nechci žít s mužem, který mě miluje jen do výše poloviny nájmu. Chci vztah, kde si lidé pomáhají, ne si to měří. Kde se řeší budoucnost, ne tabulka výdajů. Kde si jeden druhého váží ne podle účtenek, ale podle toho, jaký spolu chtějí mít život.
Nejsem jeho spolubydlící. Jsem jeho partnerka. A pokud to nechápe, měl by si najít někoho, kdo mu podepíše nájemní smlouvu. Ne životní.
