Článek
Byla to krásná svatba. Bílé šaty, prstýnek, polibek. Fotky na Instagramu, komentáře: „Přeju vám hodně štěstí!“
Všichni byli dojatí.
Jen já jsem večer usnula s prázdnem v hrudi.
Protože jsem se nevdávala z lásky. Ale z očekávání.
Byl hodný. Stabilní. Chtěl rodinu. Nebyl důvod říct ne.
A tak jsem řekla ano.
A od té chvíle začalo něco, co vypadá jako štěstí. Ale jen zvenku.
Nikam nechodím sama, protože „jsme přece manželé“.
Všechno se plánuje společně.
A já se pomalu ztrácím.
Ne v hádkách.
Ne v násilí.
Ale v tichém systému, kde se moje „já“ změnilo na „my“ – a já si nevzpomínám, kdy jsem o to žádala.
Nikdo mě nevaroval, že manželství může být past. I když je „všechno v pořádku“.
Nikdo mě nepřipravil na to, že „hodný muž“ není automaticky klíč ke štěstí.
Že i když tě miluje, můžeš být v kleci.
Že nemusíš být obětí, aby ses cítila ztracená.
Pointa?
Ne každá žena, co litovala svatby, si vzala blbce.
Některé si jen uvědomily, že manželství jim vzalo víc, než dalo.
A že někdy nestačí „všechno funguje“.
Protože ty sama už nefunguješ.
