Článek
„Víš, já už tě nevidím jako dřív.“
Tahle věta mě zasáhla víc než cokoliv jiného.
Byli jsme spolu šest let. Myslela jsem, že mě miluje takovou, jaká jsem.
Ale ne. Podíval se na mě a s klidem řekl, že bych se měla víc snažit.
„Možná kdybys zhubla, zase by mě to víc bavilo.“
Zůstala jsem zírat. Co tím chtěl říct?
- Že už pro něj nejsem dost dobrá?
- Že sex už ho nebaví kvůli mně?
- Že když mě poznal, čekal, že budu pořád stejná?
A hlavně – co udělal on?
- Má břicho větší než dřív.
- Nosí pořád stejné tepláky.
- Na romantiku dávno zapomněl.
A přesto si myslí, že problém jsem já.
Ženy musí být perfektní. Muži? Stačí, že existují.
Jak je možné, že od žen se očekává, že budou pořád atraktivní, štíhlé, upravené…
…ale mužům stačí, že prostě jsou?
Kolik žen se dře v posilovně, drží diety, utrácí za kosmetiku a snaží se, aby se partnerovi pořád líbily…
…zatímco jejich muži sedí na gauči a kroutí hlavou, že už je to „nebaví“?
„Přeci bys nechtěla, abych koukal po jiných…“
Tohle mi řekl.
V podstatě mi dal najevo, že je moje povinnost být dokonalá, jinak si najde něco lepšího.
A to je ta největší past: Ženy se bojí, že když nebudou dost atraktivní, budou nahrazeny.
Možná bych se měla zeptat: „A co děláš ty?“
Místo toho, abych přemýšlela nad tím, jak zhubnout, jak se víc líčit, jak být „lepší“…
…možná bych se měla zeptat jeho, co dělá on pro mě.
Protože pokud je moje hodnota založená jen na tom, jak vypadám, pak asi nejsem ve vztahu.
Jsem jen produkt, který časem ztratil na hodnotě.
A to není láska.
To je lekce, že někdy je lepší přestat se snažit – a odejít.
