Článek
Když jsme spolu plánovali naši společnou budoucnost, vždycky jsme si slibovali, že založíme rodinu, až budeme oba připraveni. Já jsem snila o tom, jak budeme společně vychovávat naše děti, jak si navzájem budeme pomáhat, jak budeme společně růst. Nikdy jsem si nepředstavovala, že se naše plány mohou tak radikálně změnit.
A pak přišel ten osudový den – zjistila jsem, že jsem těhotná. Můj svět se najednou obrátil vzhůru nohama. Cítila jsem se nadšená a zároveň vyděšená. Věřila jsem, že právě teď nastane ta doba, kdy se oba naplno ponoříme do rodičovství. Ale místo toho mi přítel odpověděl slovy, která mi zlomila srdce.
„Na děti ještě nejsi připravená,“ řekl mi. Jeho slova nebyla jen jednoduchou připomínkou, ale spíše důkazem, že jeho představa o naší budoucnosti se liší od té mé. Když jsem se ho zeptala, co s tím chce dělat, první, co jsem slyšela, byla chladná otázka:
„A co s tím chceš dělat ty?“
V tu chvíli jsem si položila otázku: Jak může někdo, kdo mi kdysi sliboval lásku a společné budování rodiny, reagovat takovýmto způsobem? Zasekla mě ta odpověď, která jako by mi vyslovovala, že odpovědnost za tuto situaci mám nést sama, bez jeho podpory.
Když se budoucnost změní, zůstává jen otazník
Nemůžu si pomoct, ale přemýšlím, jestli už nikdy nepoznám muže, který by mě opravdu podpořil v těžkých chvílích. Když jsem mu to řekla, očekávala jsem, že následuje otevřená diskuze, slova porozumění, plánování společné cesty vpřed. Místo toho jsem obdržela jen vyprázdněnou frázi, která mi zanechala pocit opuštěnosti.
Co to vlastně znamená – „na děti nejsi připravená“? Znamená to, že je pro něj těhotenství jen nepříjemnou překážkou, která narušuje jeho pohodlný, vyhlížený život? Nebo snad vidí, že když přijde na odpovědnost, raději se vymlouvá a nechce se zapojit? A já, kdo jsem si myslela, že jsme tým?
Hledám odpovědi a svou hodnotu
Nejde jen o to, že mě odmítl podpořit. Jde o to, že se mi zdá, že naše představy o lásce a společné budoucnosti jsou naprosto odlišné. Já jsem si představovala partnerství, kde se oba postavíme k rodinným závazkům, kde se společně radujeme i sdílíme starosti. Kde se člověk cítí milovaný a podporovaný, nejen když jde o romantické gesta, ale především ve chvílích, kdy je třeba čelit realitě.
Teď stojím na křižovatce. Mám hledat v sobě sílu pokračovat ve vztahu, kde mi partner uniká, nebo se musím rozhodnout, že si zasloužím někoho, kdo se mnou bude stát bok po boku?
Je možné, že jsem si jen vsugerovala, že láska může přežít i bez partnerovy podpory? Nebo už přišlo to nevratné – že se jeho nezodpovědný postoj změnil v trvalou bariéru mezi námi?
Rozhodnutí, které musím učinit
Nemůžu dál žít s pocitem, že musím nést vše sama. Láska by měla být o tom, že se dva lidé vzájemně doplňují, nikoli o tom, že jeden z nich musí všechno zvládat sám.
Musím se ptát sama sebe: Chci, aby mě někdo podporoval, nebo budu navždy sama?
Jsem připravená jednat – pro sebe, pro budoucnost našeho dítěte, pokud se rozhodnu zůstat. Ale už nechci zůstávat v partnerství, kde se moje potřeby jen zanedbávají.
A proto se ptám: Je to láska, když na mě partner nereaguje v době, kdy je potřeba společně čelit změnám? Nebo už jen zůstanu sám se svými otázkami a bolestí?
