Článek
Nikdy jsem nebyla posedlá pohádkovou svatbou.
Nechtěla jsem stovky hostů, dort na pět pater, ohňostroj na závěr. Jen obyčejný den, kdy si řekneme ano.
A on? „Ještě počkej, lásko. Teď na to nemáme.“
Chápu. Život je drahý. Svatba taky. A tak jsem neřešila. Věřila jsem mu.
Auto ANO, ale svatba NE?
A pak přišel domů s novým autem.
- Lesklé, černé, vonící novotou.
- Výbava navíc, luxusní sedačky, nejlepší model.
„Tys koupil auto?“ zeptala jsem se, když jsem viděla tu obrovskou sumu na faktuře.
A jeho odpověď? „Byla to dobrá nabídka, taková se neodmítá.“
Takže svatba se odkládá, protože nemáme peníze, ale koupit si auto za milion je úplně v pořádku?
Nejde o svatbu. Jde o princip
Nechci žít v luxusu. Nechci diamanty ani pětihvězdičkový hotel na líbánky.
Chci jen vědět, že jsme si rovni. Že když já něco odložím kvůli nám, udělá to i on.
Ale asi ne.
Protože když se rozhodovalo, co je důležitější, byla jsem to já, kdo prohrál.
A tak se ptám… Jak moc jsem pro něj vlastně důležitá?
