Článek
Dřív bylo všechno jinak. Když jsme spolu ještě nebydleli, měl stabilní a dobře placenou práci. Když se přestěhoval ke mně, myslela jsem si, že si rychle něco najde. Jenže roky plynou a on pořád nikde nevydrží.
Vždy to vypadá nadějně. Nastoupí, odpracuje pár týdnů, ale vždycky se najde nějaký problém. Jednou mu vadí kolektiv, jindy přístup šéfa, pak zase pracovní doba. Nakonec dá výpověď, měsíc nebo dva hledá něco jiného a celý ten kolotoč se opakuje.
Mezitím se hádáme víc a víc.
Jsem ta, která táhne domácnost. A jemu to nevadí?
Celé to leží na mně. Já platím nájem, účty, jídlo, všechno. Nejsem proti tomu pomáhat, když je někdo v těžké situaci, ale tohle není jen chvilková krize. Tohle už se táhne moc dlouho.
Nejvíc mě ale zasáhlo, když mi řekl, že by raději měl dobře placenou práci, i kdyby to znamenalo, že spolu nebudeme.
Tohle jsem nečekala. Snažila jsem se mu vysvětlit, že život není jen o penězích. Že nemusí mít nutně příjem 100 tisíc měsíčně, že jsme na to dva. Jenže on má svoje priority nastavené jinak.
Dostal nabídku na 60 tisíc měsíčně. Odejít? Samozřejmě!
Když mi řekl, že si našel práci za 60 tisíc, myslela jsem, že máme konečně vyhráno. Jenže ne. Vadila mu filozofie majitele, a tak odešel.
V tu chvíli jsem přestala chápat. Tak dlouho hledá, řeší, že nemá peníze, ale když konečně něco má, stejně mu to není dost dobré?
Nejde o to, že bych mu přála práci, která ho ničí. Jen kde je hranice mezi zdravým sebevědomím a obyčejnou pohodlností?
Miluju ho, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím
Chci ho podporovat. Chci, aby byl šťastný. Ale když vidím, že si práci prakticky sám sabotuje, začínám pochybovat.
Co když to bude trvat další rok? Další dva?
Co když se nikdy nic nezmění?
Já už nemůžu dál táhnout náš vztah sama. A pokud se on rozhodl, že bude raději bez práce než dělat něco, co mu není dost dobré, možná bych měla začít přemýšlet, jestli mi to za to stojí.
