Článek
Rodiče dnes žijí sami ve velkém čtyřpokojovém domě. Sotva vyjdou schody, půda je pro ně tabu a polovina místností zůstává zavřená, protože „už se tam nechodí“. My jsme mezitím se dvěma dětmi namačkaní v malém 2+kk, platíme nájem, jako bychom spláceli luxusní vilu, a o vlastním dětském pokoji si můžeme nechat jen zdát. Když chceme být chvíli venku, jedeme k nim na zahradu – ale jen jako hosté. V domě, který působí cize.
Večer, kdy to konečně zaznělo nahlas
Seděli jsme u nich v kuchyni. Máma si znovu stěžovala, že už dům nezvládá, táta nadával na účty za energie. Poslouchala jsem to už poněkolikáté a došla mi trpělivost.
„My ten dům opravdu potřebujeme,“ řekla jsem. „Vy už v něm fyzicky fungovat nemůžete. Co kdybyste se přestěhovali do kvalitního domova se službami – bez schodů, s péčí, lékaři, společností? My bychom tu bydleli s dětmi, starali se o zahradu a pravidelně za vámi jezdili.“
Následovalo hrobové ticho. Pak máma vybuchla, jako bych navrhla něco neodpustitelného: „Ty nás chceš uklidit do starobince, jako kdybychom byli na obtíž!“ Táta zbledl a nervózně svíral ovladač od televize.
„Domov“ jako nadávka
Snažila jsem se vysvětlit, že nemluvím o žádném zanedbaném ústavu, ale o moderním zařízení s vlastním pokojem, personálem a běžným životem. Oni ale slyšeli jen jediné: že se jich chceme zbavit. Realita je nezajímala. Raději budou riskovat úraz nebo samotu, než aby se vzdali domu, který berou jako symbol svého života.
„Vám jde jen o barák a dědictví,“ obvinil mě táta. To už jsem se neudržela. Roky jim pomáháme – vozíme nákupy, sekáme zahradu, řešíme opravy, doprovázíme je k lékařům. Bez nároku na cokoli. To je samozřejmost. Ale jakmile padne návrh, že by jejich majetek mohl dávat smysl i další generaci, jsme rázem vykresleni jako bezcitní sobci.
Z dcery padouch
Od té doby se s námi téměř nebaví. Táta nebere telefon, máma odpovídá stroze. Od sousedky jsem se dozvěděla, že po okolí koluje verze, podle které jsme je chtěli „vyhodit do starobince kvůli domu“. Sourozenci mlčí – mezi čtyřma očima mi dají za pravdu, ale veřejně raději drží linii, že problém jsme my.
Ano, bolí to. Ale ještě víc mě rozčiluje to moralizování. Rodiče se celý život oháněli hodnotou rodiny. Ve chvíli, kdy rodina navrhne racionální řešení, se ale urazí jako malé děti, kterým někdo sahá na jejich oblíbenou hračku.
