Článek
Když jsem ve 24 otěhotněla, nebylo to plánované. Syn se narodil a já se o něj starala sama. Partner s námi nikam nechodil, pořád měl výmluvy. Tři roky jsem žila jen já a dítě. A pak se „probudil“ – začal s námi chtít trávit čas. Jenže já už ho nepotřebovala.
Dnes má syn pět let. A já mám vztah, který působí spíš jako pokojné přátelství než jako partnerství. Nehádat se je sice fajn, ale co když už není žádná vášeň, žádná touha, žádná láska? Nechci s ním spát, nechci mu dávat ani pusu. A přiznám se – vím, že kdybych potkala někoho jiného, zamilovala bych se okamžitě.
Rozchod kvůli dítěti?
Mám v sobě dilema. Zůstat, protože máme syna, a udržovat „rodinu“, i když fungujeme spíš jako spolubydlící? Nebo odejít a riskovat, že dítě zažije rozpad rodiny, ale zároveň uvidí mámu, která je zase šťastná?
Kamarádka mi už rok říká, ať od něj odejdu. Jenže já nevím. Bojím se udělat krok do neznáma. Bojím se, že udělám chybu.
Můžu takhle žít navždy?
Někdy si říkám: možná je to normální, že láska po letech vyprchá. Možná se prostě smířím, že mám vedle sebe klidného člověka, se kterým se nehádám, ale ani nic necítím. Ale pak se probudím s pocitem prázdna a touhou po něčem víc.
Moje otázka
Nevím, jestli mám právo rozbít rodinu jen proto, že chci zase cítit lásku. Ale nevím ani, jestli mám právo žít celý život v prázdném vztahu. Proto se ptám – co byste dělali vy?
