Článek
Když titul zní líp než realita
Oslovení „paní asistentko“ zní vážně. Skoro jako funkce, která si žádá respekt sama o sobě. Jenže pak dotyčná otevře pusu a kouzlo je pryč. Věty kulhají, myšlenky se motají a místo klidu přichází povýšený tón.
Na třídních schůzkách sedí v koutě, ale mluví nejhlasitěji. Hodnotí děti, rozdává soudy a působí dojmem, že bez její přítomnosti by škola zkolabovala. Přitom je často vidět, že chybí základní schopnost komunikace, natož práce s emocemi.
Z opory se stává dozorce
Asistent pedagoga má být prodloužená ruka učitele. Pomoc dítěti, které potřebuje víc podpory, klidu nebo struktury. Ne další autorita, která si vybíjí nervy.
Jenže realita někdy vypadá jinak. Napomínání bez kontextu. Zvýšený hlas. Výhružný tón. „Já si tě pohlídám.“ Děti velmi rychle poznají, kdy proti nim stojí někdo nejistý, kdo si autoritu vynucuje silou. A tam, kde má být bezpečí, se objeví strach.
Co si z toho mají děti vzít?
Nejhorší na tom je skrytý vzkaz. Že autoritou se člověk stává tím, že má kartičku na krku a mluví přísně. Ne tím, že je klidný, spravedlivý a ví, co dělá.
Dítě pak nevidí pomocníka. Vidí dalšího dospělého, který si na něm vybíjí frustraci. A když se rodič ozve, dozví se, že „asistentka přece pomáhá“. Jako by pomoc automaticky znamenala odbornost.
Maturita nestačí, empatie se nedá opsat
Mít chuť pracovat s dětmi je hezké. Ale nestačí. Dítě není pokusný objekt ani trenažér autority. Práce s dětmi vyžaduje sebekontrolu, empatii, schopnost ustát stres a respektovat hranice.
Když tyhle vlastnosti chybí, nejvíc to odnese ten nejslabší. Dítě s úzkostí, poruchou pozornosti, emočními problémy nebo prostě jen špatným dnem. Právě tyhle děti potřebují oporu, ne další tlak.
Skutečný problém je systém
Školy často berou asistenty proto, že „někdo tam být musí“. Dotace se vyčerpá, místo se obsadí a kvalita jde stranou. Supervize žádná. Kontrola minimální. Kdo je tichý a pracuje dobře, rychle vyhoří. Kdo je hlasitý a sebejistý, přežije.
A když se něco pokazí? Sepíše se záznam. Všichni si umyjí ruce. Jen dítě si nese následky dál.
Nejde o hon na čarodějnice
Tenhle text není útok na všechny asistentky. Některé jsou skvělé, citlivé a pro třídu nepostradatelné. Ale jiné tam nemají co dělat. A dokud se to nebude říkat nahlas, budou na to doplácet děti.
Méně pózy. Méně hraní si na autoritu. Více kvality, dohledu a skutečné podpory. Protože škola má děti chránit. Ne je učit, že kdo křičí nejvíc, má pravdu.
