Článek
Seděli jsme u stejného stolu, kde jsme kdysi plánovali život.
Teď přede mnou seděl muž, který mi s klidem oznámil, že se zamiloval do jiné.
A že by byl rád, kdybych zůstala v jeho životě.
Jako milenka.
Čekala jsem, že se mi zhroutí svět.
Že se rozpláču, rozbiju talíř, uteču.
Ale místo toho jsem se podívala do jeho očí — a řekla ano.
Když přestaneš bojovat, přichází zvláštní klid
Nebyla to kapitulace.
Byl to zvláštní druh svobody.
Po letech hádek, výčitek a ticha mezi námi jsem už neměla sílu bojovat.
Chtěla jsem jen klid.
A možná trochu zůstat.
Když ke mně poprvé přišel, nebyl to můj muž.
Byl to cizinec s rukama, které si pamatuju víc než vlastní tělo.
Políbil mě jinak — ne z povinnosti, ale z nostalgie.
Bylo to tiché, téměř něžné.
A ano, v tu chvíli jsem pochopila, že ho sice už nemám, ale pořád ho mám ráda.
Zakázaná rovnováha
Náš nový vztah by většina lidí nazvala nemocným.
Já mu říkám rovnováha.
Nečekám, že mi zůstane.
Nečekám omluvu, ani návrat.
Jen ten okamžik, kdy leží vedle mě a mlčí.
Nevysvětluju to nikomu.
Kamarádky by mě soudily.
Řekly by, že nemám hrdost, že se ponižuju.
Ale ony neznají to ticho, které přichází po letech křiku.
Neznají ten klid, když už nic nechceš měnit.
Není to láska. Ale je to upřímné.
Když odejde, nezlobím se.
Když přijde, neptám se.
Vím, že spí s jinou, ale já se poprvé po letech cítím klidná.
Není to zdravé.
Ale je to pravdivé.
Možná už ho nemiluju.
Možná miluju jen tu část sebe, která se konečně nebojí přestat chtít.
Závěrem:
Někdy láska nevypadá jako pohádka.
Vypadá jako žena, která otevře dveře muži, co ji kdysi zlomil,
a nechá ho znovu vejít — ne proto, že by byla slabá,
ale protože pochopila, že i z trosky vztahu se dá postavit místo, kde se dá na chvíli dýchat.
