Článek
Tohle se asi nesmí říkat. Ale stejně to řeknu. Protože mě už fakt nebaví poslouchat, že každý starší člověk si zaslouží jen úctu a ticho kolem sebe.
Ano – někteří ano. Ale spousta z nich je prostě jen zlá, kousavá a hádavá. A to není kvůli věku. To je povaha.
V tramvaji, u lékaře, na poště…
...vidím to pořád. Důchodce, který křičí na mladou holku, že se má postavit, přestože ona třeba celý den pracovala. Nebo hádka s prodavačkou. Nebo s řidičem autobusu. Nebo mezi sebou navzájem.
Hledají důvod, proč se pohádat. A většinou ho i najdou.
Věkem se neomlouvá všechno
Vážím si lidí, co celý život pracovali, pomáhali druhým, byli slušní. Ale věk sám o sobě není zásluha.
To, že někdo zestárl, neznamená, že mu všechno projde.
Že může urážet, křičet, mluvit sprostě, chovat se nadřazeně.
A hlavně – že každý kolem něj musí mlčet a „chápat“.
Moudrost není automatická
Často slýchám: „Však oni už toho tolik zažili.“
Jasně. Ale zkušenosti automaticky neznamenají moudrost.
Někdo ve stáří dozraje. A někdo prostě jen zesílí svoje špatné vlastnosti.
Mladí = drzost, staří = pravda?
Jakmile mladý člověk řekne nahlas, že mu vadí chování důchodců, je okamžitě označen za necitlivého, arogantního a nevděčného.
Ale když starý člověk na veřejnosti někoho sjede, řekne se, že „má nárok“.
Opravdu?
Úcta ano, slepá poslušnost ne
Měla by tu být úcta ke stáří. Ale ne slepá.
Úcta si musí být zasloužená, ne vynucená. A rozhodně to není výmluva pro to, že někdo šíří kolem sebe jen negaci a zlobu.
