Článek
Sedím a poslouchám a nemohu uvěřit vlastním uším. „Já si nemůžu dovolit jet k moři…“ říká paní s důchodem 30 000 Kč. To je částka, o které spousta pracujících lidí může jen snít, a ona ji prezentuje jako nedostatek, jako by jí stát posílal almužnu po drobných.
Když „nemůžu“ znamená „nechci slevit“
Často, když někdo říká „nemůžu si dovolit dovolenou“, ve skutečnosti nemá problém s penězi. Problém je s ochotou ustoupit z komfortu: nechce jet mimo sezónu, zvolit kratší pobyt, zvolit levnější destinaci. Chce stejné podmínky jako dřív, ale nechce za ně zaplatit současnou cenu.
Když to nejde, přichází pláč a výčitky vůči světu. Jenže svět není katalog cestovní kanceláře a důchod není odměna za neustálou nespokojenost.
Nejsou to peníze, je to pocit nároku
Nejvíc mě štve, že dovolená u moře se pro některé stala „povinností“, jako by bez ní člověk nebyl úplný. Když někdo s 30 000 Kč měsíčně tvrdí, že je na tom bídně, často jde jen o to, že nechce slyšet pravdu: „Máte to dobře, jen jste rozmazlená.“
Ano, rozmazlená. Bída vypadá úplně jinak – je to volba mezi jídlem a teplem, ne mezi Thassosem a Krétou.
A co my ostatní?
Znáte to: pracujete, platíte hypotéku, daně, pojištění, staráte se o děti, servis auta, zubaře. A pak přijde někdo s třicítkou čistého a udělá z toho tragédii, že letos nebude dovolená v exotice. To není jen nevkusné, je to urážka lidí, kteří celý život dřeli a teď mají důchod, za který sotva pokryjí základní potřeby.
Tak ať si plave doma
Pokud má někdo 30 000 Kč důchod a brečí, že nemůže k moři, není to tragédie. Problém není nedostatek peněz, problém je pocit, že svět mu dluží zážitky.
Moře není základní lidská potřeba, je to bonus. Když si někdo nemůže dopřát vysněnou dovolenou, může si vymyslet alternativu doma: vana, sůl, zvuky vln, plastová palma – fantazii se meze nekladou. Realitu dospělý člověk zvládne bez hysterických scén.
