Článek
Moje teta podniká. Má svůj malý obchod s oblečením a jak sama říká, „jde jí to“. Vydělává si slušné peníze, zákazníky má, zboží se prodává. Přesto si nedávno podala žádost o invalidní důchod.
Když jsem jí na to upřímně řekla, že mi to přijde trochu zvláštní – že přece vydělává a pracuje – odpověděla naprosto vážně: „To je moje právo.“ A když jsem se ohradila ještě trochu víc, místo vysvětlení přišel šok: poslala mě na právníka.
Seděla jsem tam s otevřenou pusou. Člověk by čekal aspoň trochu dialogu, vysvětlení, argument, proč potřebuje podporu státu, když má příjem z podnikání. Ale místo toho: hněv a právní hrozby. Jako by kritika byla zločin.
Celá situace mě přiměla přemýšlet o tom, jak moc se někteří lidé dokážou bránit i proti jednoduché pravdě – že občas naše vlastní chování vyvolává otázky. Teta si vybrala cestu, kdy na konfrontaci reaguje agresivně, místo aby se nad sebou zamyslela.
A co z toho plyne pro mě? Že někdy lidstvo překoná veškerou logiku: vyděláváš, pracuješ a přesto chceš dotace. Kritika? Hned na právníka. Skutečně jsem nečekala, že budu muset vysvětlovat, že pouhá námitka není útok.
Takže příště, až budu řešit rodinné téma, asi raději přejdu do tichého módu. Protože některé boje nejsou o pravdě, ale o tom, kdo má větší odhodlání ignorovat logiku a volat právníka.
