Článek
Když jsem se ten den sbírala ze židle, pořád jsem tomu nevěřila. Po všem, co jsem té firmě dala – roky loajality, přesčasy, tiché spolknutí každé nespravedlnosti – mi bylo řečeno, že už nejsem „vhodná pro tým“. Proč? Protože jsem si dovolila říct jedno slovo: ne.
Začalo to nenápadně. Jeden kolega odešel, pak druhý. Práce zůstala. Nadřízení mluvili o „náročném období“ a „potřebě semknout se“. Tak jsem dělala. Doma, večer, o víkendu. Bez odměny. Bez slova díků. Až do chvíle, kdy jsem řekla, že chci být placená za svůj čas.
Reakce? Nechápavé pohledy. Mlčení. A pak najednou: „Není to týmové.“
„Potřebujeme někoho, kdo je víc flexibilní.“
„Asi se naše očekávání neshodují.“
A já jsem si v tu chvíli uvědomila něco důležitého: nejde o mě. Jde o systém.
Kolik z nás si nechává sr.t na hlavu, protože "nechceme být konfliktní"? Kolik z nás zůstává potichu, protože máme strach, že nás nahradí mladší, levnější, méně "problémová"? A kolik z nás musí volit mezi zdravím a výplatou?
Znám ženu, která po mateřské přišla o místo, protože „už nemá kapacitu“. Další kolegyni se šéf ptal, jestli plánuje mít děti, jinak že s ní nepočítá na vyšší pozici. A jiná? Ta brečela na toaletách, protože jí bylo řečeno, že „emocionalita“ nepatří do vedení – zatímco muž, co křičel na poradě, dostal pochvalu za asertivitu.
Tahle kultura práce nás dusí. A my se máme ještě usmívat.
Zůstávat po práci, být vždy dostupná, nezpochybňovat rozhodnutí, nepřipomínat si výplatní pásku, hlavně držet hubu a krok. Ale proč? Abychom vyhořely? Abychom byly vděčné za to, že nás nechají sedět v kanceláři, kde nás neberou vážně?
Mě už ne. A vás by taky neměla.
Nechci být hrdinkou. Jen už nechci mlčet. Možná tohle někdo bude číst a řekne si, že taky něco změní. Možná aspoň jedna žena řekne dnes v práci: „Ne, já zůstávat nebudu.“ A bude vědět, že v tom není sama.
