Článek
Napište mi do komentářů, jak to vidíte vy – zvlášť jestli už jste hypotéku úspěšně vybojovali, nebo naopak teprve zíráte na cenovky s hrůzou v očích.byt a pak už to bude v pohodě.“*
Zní to hezky, že? Fungovalo to pro naše rodiče, fungovalo to pro prarodiče.
Jenže je tu menší problém. Dnešní realita vypadá spíš jako špatný vtip, kterému se nikdo nesměje.
Minulý týden jsem si ze zájmu otevřel realitní portály a pak skočil do internetového bankovnictví podívat se na stav svého spoření. A v tu chvíli mi došlo, že hrát tuhle hru podle starých pravidel je jako snažit se doběhnout vlak, který už dávno ujel do jiné galaxie.
## Matematika, která nedává smysl
Podívejme se na čísla bez růžových brýlí. Obyčejný, starší 2+kk byt v průměrném krajském městě dnes stojí kolem čtyř až pěti milionů korun. V Praze nebo Brně? Raději ani mluvit, tam jste na dvojnásobku.
Abyste vůbec dostali hypotéku, banka po vás chce minimálně deset až dvacet procent z vlastní kapsy. To znamená mít hned na startu půl milionu až milion korun v hotovosti.
Když si z výplaty dokážete měsíčně odložit třeba pět nebo deset tisíc korun (což je při dnešních cenách nájmů, energií a jídla pro spoustu lidí nadlidský výkon), kolik let jenom na ty vstupní peníze musíte šetřit?
A víte, co je na tom nejhorší? Zatímco vy poctivě skládáte tisícikorunu ke tisícikoruně, ceny nemovitostí rostou mnohem rychleji, než jakoukoliv inflací porovnáte své úspory. Byt, který dnes stojí pět milionů, bude za pět let stát o milion víc. Běžíte v maratonu, kde pořadatelé v průběhu závodu posouvají cílovou pásku dál a dál.
## Past jménem nájem: Krmíme cizí kapsy
A kde mezitím všichni ti mladí lidé žijí? V nájmech.
Platíte majiteli bytu částku, která se často nebezpečně blíží splátce hypotéky. Každý měsíc pošlete pryč peníze, které byste jinak mohli investovat do vlastního. Jenže hypotéku vám nikdo nedá, protože „nemáte dostatečně vysokou bonitu“ nebo „nemáte naspořeno“.
Dostáváte se do dokonalého začarovaného kruhu: Platíte vysoký nájem, proto nemůžete naspořit. Protože nemáte naspořeno, nedostanete hypotéku. A protože nedostanete hypotéku, jste dál v nájmu.
Když jsem si tohle uvědomil, přišla na mě obrovská bezmoc. Mám makat dvacet let jen proto, abych polovinu výplaty každý měsíc odevzdával cizímu člověku za to, že mi laskavě pronajme stěny nad hlavou?
## Generační propast: „My jsme si na to taky museli vydělat!“
Určitě to znáte od starších příbuzných. Vždycky přijde ta slavná věta: *„Když jsme byli v nynějším věku my, taky nám nikdo nic zadarmo nedal. Taky jsme měli vysoké úroky a makali jsme.“*
Jenže tahle rétorika už dneska prostě nefunguje.
Když si naši rodiče kupovali byt před třiceti lety, stál násobek jejich ročního platu. Dnes stojí průměrný byt desetinásobek (a víc) průměrného ročního platu. Poměr mezi příjmy a cenami nemovitostí se roztrhl na dva naprosto odlišné světy.
Mladí lidé dnes nejsou rozmazlení. Chtějí pracovat, chtějí žít samostatně. Ale systém je nastavený tak, že vlastní bydlení se stává luxusní komoditou pro vyvolené, nebo pro ty, za které celou záležitost vyřeší dědictví a zajištěná rodina.
## Co zbývá? Rezignace, nebo jiný životní styl?
Když vidím tuhle situaci, nedivím se, že spousta mých vrstevníků nad vlastním bydlením úplně zlomila hůl.
Někteří se smiřují s tím, že budou v podnájmu do konce života. Jiní utíkají z velkých měst na vesnice, kde jsou nemovitosti ještě aspoň trochu v lidských mezích, ale zase tam chybí práce. A další na to prostě rezignovali úplně a žijí ze dne na den, protože šetřit na něco, co je v nedohlednu, nedává psychicky smysl.
Vlastní bydlení přestává být standardem a stává se snem, ze kterého se budíme s pořádnou kocovinou.
A co si o tom myslíte vy? Je dnešní mladá generace příliš pohodlná, nebo je český trh s bydlením opravdu zvrácený a bez zásahu státu neudržitelný? Napište mi do komentářů, jak to vidíte vy – zvlášť jestli už jste hypotéku úspěšně vybojovali, nebo naopak teprve zíráte na cenovky s hrůzou v očích.
