Článek
Při promýšlení tematického zaměření svého blogu jsem si vytyčil tři cesty, kterými chci ve svých textech kráčet, a to: mediace rodinných sporů a konfliktů, psychoterapie a v neposlední řadě náhradní rodinná péče, tedy zajištění rodiny pro děti, které nežijí se svými rodiči. Jak už to však občas v životě bývá, cesty bývají klikaté, mnohdy se rozdělují, ale nezřídka se též spojují. Stejně jako nyní.
Pro název svého dnešního textu jsem si půjčil slova, která pronesl Ježíš v jedné z knih evangelií (Mk 3, 33), a to za situace, kdy se celá jeho rodina proti němu spikla. Styděli se za něj. Byli přesvědčeni, že jim tento divný potulný prorok škodí na jejich již tak trochu pošramocené rodinné pověsti. Proto si pro něj přišli, aby se ho zmocnili, někam ho odvlekli a někam pro jistotu zavřeli. Jenže Ježíše obklopovalo množství jeho učedníků, a tak se k němu příbuzní nedostali. Byl zachráněn. K tomu to vše ještě glosoval v nadpisu uvedenou větou.
Jak se zdá, rodina v tomto příběhu svého člena odepsala. Stal se pro ně ohrožením, a proto bylo nutné se jej zbavit. Už neměl právo na svobodný život ve společnosti. Často mi to připomíná příběhy dětí, které se stanou pro svou vlastní rodinu nepohodlnými. Ať už proto, že se někde toulají, že neplní představy rodičů a příbuzných, nebo jen vypadají nějak divně. Prostě se zbláznily. Jsou to však občas také příběhy dětí, které na tom nejsou zdravotně zrovna nejlíp. Rodina se péče o tyto děti lekne, nikdo jí nenabídne adekvátní pomoc, radu, podporu, doprovázení, vyslechnutí. Nezřídka se též za svého potomka stydí. Dítěti se přilepí nějaká ta diagnóza a začne se hledat vhodné ústavní zařízení. Ne, nechci na tomto místě soudit rodiče. Vůbec si neumíme představit, jak to mají těžké, kolik bezesných nocí přemýšleli o tom, jaké zvolit řešení. Nikdo z nás není v jejich kůži. Ale toto je příběh o dětech. O dcerách a synech, kteří přichází o svou rodinu, o ty z nejbližších, se kterými je pojí nejen společné geny, ale též společná historie.
Když Ježíš položí otázku: „Kdo je má matka a moji příbuzní?“ rozhlédne se kolem sebe. Nachází se mezi svými – mezi těmi, kteří si jej vybrali, kteří jej za blázna nepovažují, kteří mu naslouchají, kteří se mu snaží porozumět. I když se okolnímu světu zdá bláznivý, jim se zdá zajímavý, inspirující. Sám si na svou otázku položí odpověď: „Toto je má matka a to jsou moji příbuzní!“ Člověka to až šokuje. Je opravdu možné nazvat úplně cizí lidi svými příbuznými? A dokonce i matkou? Lze někoho, kdo se mnou není geneticky spřízněn, nazvat bratrem a sestrou?
Ne, biologicky to možné není. Ale jsme zde svědky vytváření sociální rodiny, zcela nových vazeb, které jsou mnohdy pevnější než ony vazby „pokrevní“. Často to vidím právě při zprostředkování pěstounské péče nebo osvojení dětem. Do té době k sobě cizí lidé začínají vytvářet nový vztah, pevné pouto mezi rodičem a dítětem. Nedochází k popření toho, že již zde jedna rodina dítěte je. I ona má své místo v celém životním příběhu a bylo by velkým omylem toto místo obcházet, či se je snažit smazat. Ale dochází zároveň k vytváření rodiny nové, založené na vzájemném souhlasu, přijetí, stabilní podpoře, obohacování. Není to již ona rodina, která by chtěla své dítě někam zavírat či od něj utéct. Naopak, je to rodina, které se kolem dítěte semkne a podrží je v těch nejtěžších chvílích, kdy se zdá, že se proti němu staví celý svět.
Mohlo by se to jevit jako kouzlo, zázrak. Ale je tomu tak. Jsem rád, že toho mohu být alespoň drobnou součástí, že mohu být svědkem zrodu nových otců, matek, bratrů, sester, tet, strýců, babiček a dědečků… prostě nové živé a životodárné rodiny.
Radek Šoustal
RIAN - Centrum pro terapii a mediaci Ostrava
