Článek
Poměrně často se v rámci svých několika profesí představuji cizím lidem. Už samotné mé příjmení je skvělou ledolamkou a rozproudí diskusi, případně vykouzlí na tváři alespoň lehké pousmání. Poučen z mnoha výcviků a kurzů však vím, že je dobré při představování se ke své osobě přidat i nějakou charakteristiku – oblíbenou barvu, knihu, film nebo vlastnost či zálibu, se kterou si mne dotyčný člověk snad propojí a snáze tak dojde k zapamatování tváře i jména. Nezřídka se tak představuji (nebo jsem představován) jako poutník.
Ano, putování mám opravdu rád, zvláště pokud se jedná o tradiční poutní cesty v Česku či po Evropě. I když často s prvotním reptáním beru na záda krosnu či batoh a vyrážím po značkách vstříc stanovenému cíli a mnohdy i dobrodružství. Většinou se již po prvním dnu cesty naladím na uklidňující tempo chůze, přepnu do režimu „nepracuji“, začnu více vnímat krásu přírody, soustředím se na boj s únavou, bolestí nohou, zad i svalů.
Právě celý minulý týden jsem s přáteli věnoval pouti ze Slatiňan ke sv. Prokopovi na Sázavu. Jednalo se o cestu mnohdy svízelnou, zvláště když člověk volí neznačené trasy, které lákají oním přitažlivým označením „zkratka“. Čekalo nás tak nejen brodění se lesem kopřiv a divokých, trny obdařených šlahounovitých rostlin, ale občas též čvachtání mnohdy rozbahněnými cestami, případně ukrývání se před deštěm tu pod vzrostlými stromy, tu pod nějakým volně stojícím přístřeškem (či v hospodě, na hradě, nebo v muzeu).
Když si to tak člověk rázuje krásnou a vskutku malebnou českou krajinou, zvláště pak na Vysočině, nemůže též alespoň část dne nemyslet na své klientky a klienty v terapii, na práci s nimi. Vím, že dovolená je od toho, aby člověk přepnul na jiné myšlenky. Nezabírám se při chůzi přírodou konkrétními problémy. Říkám si jen, jak svůj přístup zlepšit. Jak právě klienty a klientky, kteří se mi v terapii či mediaci svěřili do rukou (tedy spíše do mých terapeutických křesílek), bezpečně provést oněmi houštinami, nástrahami. Jak jim být průvodcem na mnohdy na první pohled neschůdné cestě. Jak tu volnost a svobodu přenést do mnohdy spoutaných duší a těl.
Když jsem před léty zakládal svou soukromou terapeutickou a mediační praxi, volil jsem příhodný název, pod kterým bych své služby nabízel. Jako výstižné mi připadlo slovo „rian“. Jedná se o irské označení pro pěšinku, stezku nebo cestičku (nepopírám, že rád putuji též po Irsku). Jsou to právě klientky a klienti - lidé, kteří přichází v situaci, kdy hledají svou cestičku, kudy jít dál svým životem. Cesta, kterou šli doposud, je mnohdy zavedla do křoví nebo přímo na sráz propasti. Dál pro ně není nic. A přece. V terapii věříme, že je vždy více cest. Že je možné s pomocí terapeuta tyto cesty či jiné, dosud možná trochu upozaděné životní příběhy objevovat. Vždy je mi ctí, když mi klient či klientka umožní doprovázet je alespoň po část jejich životní cesty, když mi umožní vidět svět jejich očima, když jim svým drobným přispěním pomohu vyčistit občas zablácené brýle, aby viděli opět trochu jasně svět kolem sebe a s ním i možnosti různých rozcestí a cest, různých příběhů, se kterými jsou tyto cesty spojeny. I na takové poutě, odehrávající se v pohodlí a bezpečí mé ostravské terapeutovny, se vydávám rád. Jak praví přísloví, i ta nejdelší cesta začíná vždy prvním krokem. Pokud jsem přibrán jako spolupoutník, případně jako ten, kdo s těmito prvními krůčky může troch pomoci, je to pro mne vždy velká čest. Děkuji.
Radek Šoustal
RIAN - Centrum terapie a mediace Ostrava
