Článek
Přistihl jsem se nedávno při něčem, co se mi vůbec nelíbilo. S kolegy jsme mluvili o jednom ze složitých problémů, jehož jméno je lepší tady nevyslovit:) Někdo začal mluvit o souvislostech, rizicích, dopadech. A mně hlavou problesklo: „To je zbytečně komplikované.“
Ještě to ani nedořekl. A já už měl jasno.
V tu chvíli jsem si připadal efektivní. Praktický. Racionální. Až později mi došlo, že jsem nebyl racionální. Byl jsem jen rychlý. A rychlost se někdy tváří jako kompetence.
Být rychlý se někdy hodí. Dokonce často. Zrádné je to, že zrychluje i cestu mezi podnětem a jistotou. Někdo začne mluvit – a my už víme, kam to směřuje. Zkrátíme kontext. Ořežeme detaily. Vybereme si jednu větu, jednu slabinu, jeden bod, který potvrzuje naši intuici. A máme hotovo. Toho, kdo mluví, přerušíme nebo ho jednoduše dál neposloucháme. Nepřerušíme ho nahlas. Jenom v sobě.
V rychlosti se významy mění v dojmy. Dojem je rychlý. Význam potřebuje čas. A čas je dnes to první, co krátíme.
Když něco označíme jako „zbytečně komplikované“, často tím neříkáme, že to komplikované je. Spíš tím říkáme, že nejsme ochotni zabývat se celou šíří složitosti. Nést tíhu všech otázek na vlastních ramenou. Rychlý soud vytváří pocit jistoty. A jistota uklidňuje.
Jenže jistota bez hlubší opory je křehká. Drží jen do chvíle, než ji někdo zatíží právě těmi nevyjasněnými otázkami.
Rychlost zkracuje kontext. A bez kontextu se složitost jeví jako přebytečná. Bez kontextu se nuance jeví jako zdržování. Bez kontextu se pochybnost jeví jako slabost. To je skutečná cena rychlosti.
Tohle není jen otázka výměny názorů s kolegy nebo se známými. Je to drobný návyk, který si přenášíme dál. Do rozhovorů. Do čtení. Do posuzování lidí. Jakmile se něco nevejde do prvního příběhu, který má naše hlava po ruce, máme tendenci to zjednodušit. Uzavřít. Označit.
Důležité se mění v zajímavé. A významy v dojmy. A dojem stačí k tomu, abychom měli názor.
Nezměnil jsem tehdy názor proto, že bych byl přesvědčen jinými argumenty. Změnil jsem ho proto, že jsem si všiml, jak rychle jsem si ho vytvořil. A to bylo nepříjemnější než samotná debata.
Kolik věcí dnes označím za „zbytečně komplikované“jen proto, že nemám chuť nebo kapacitu unést jejich plnou hloubku? A kolik mých jistot vzniklo rychleji, než by unesly skutečný význam?
Někdy říkáme, že svět kolem nás se nějak zplošťuje. Možná ho ale zplošťujeme my sami pokaždé, když máme příliš rychle jasno.
