Článek
Musíte se občas částí svého dne spíše proklikat než jím jednoduše projít? Ne doslova, možná tak nějak v hlavě s jedním klikem za druhým. Mezi zajištěním funkčnosti jednotlivých úkolů dne, potvrzeními, nastaveními, aktualizacemi. Mezi tím, co chcete udělat, a tím, co po vás chce nastavený systém, abyste po cestě udělali. Nikdo vás nenutí, ale chcete-li projít, musíte dělat přesně to, co se po vás chce.
Často mám pocit, že místo soustředění na smysl toho, co dělám, řeším proces. Úkoly, které jsem dřív delegoval nebo je prováděl člověk poskytující mi určitou službu, dnes dělám sám – výměnou za pohodlí, rychlost, dostupnost. Ano – sedím doma, šetřím čas. A přece: večer jsem zvláštně unavený. Ne fyzicky. Spíš v hlavě. Jak je to možné? Co se to vlastně děje?
O AI jako vrcholku digitálního ledovce se dnes mluví víc než kdy dřív. Nástroje jsou chytřejší, rychlejší, dostupnější. A přesto – nebo možná právě proto – se objevuje nový druh únavy. Ne technický. Vlastně výsostně lidský. Únava z orientace. Z rozhodování. Z pocitu, že věcí přibývá, ale směr se tím nevyjasňuje.
Ve věku zbožštění výkonu a neustálého zrychlování jsme si na únavu zvykli pohlížet jako na selhání. Jako na důkaz, že něco nezvládáme. Že jsme pomalí, méně výkonní, možná slabší, než bychom „měli být“. Jenže co když je to obráceně?
Co když únava není chyba, ale signál? Ne dramatický, ne hysterický. Naopak klidný, informativní a konstruktivní. Něco jako když v každém pochybení hledáme poučení ke zlepšení. V neustále se měnícím tempu se proměňují nároky, které jsou na nás kladeny.
Možná nejsme unavení proto, že bychom byli horší nebo nestíhali. Možná je to proto, že svět kolem nás klade nové nároky na pozornost, odpovědnost a rozhodování – a my jsme je ještě nezačali brát vážně. I když se na první pohled tváří velmi lákavě, ve skutečnosti nám jsou zároveň tak trochu proti srsti. Využíváme více a více nabídek, jak si práci zjednodušit, i možností předat jednotlivé podúkoly automatickým digitálním aplikacím. Potud to nemá chybu. Signál, který čtu, míří dál. Zjednodušení pro nás nakonec znamená, že najednou musíme dělat i to, co jsme dřív dělat nemuseli. Červené světýlko svítí u naší volby automatizovaně klikat tlačítka bez vědomí, co dělají a proč. Chceme-li to vědět, potom některé věci už nejde dělat jen automaticky, bez přemýšlení.
Když říkáme „jsem unavený“, často tím myslíme „Už nemůžu. Dochází mi energie. Jedu z posledního.“ Jenže existuje i jiný výklad. Unavený ve smyslu „už to stačilo“. Ne jako vzpoura proti systému, ale jako napruženost někoho, komu dochází, že takhle už to dál nepůjde – a že změna bude bolet.
Svět se zrychlil. Rozhodování se zhušťuje. Hranice mezi „mohu“ a „musím“ se rozplývají. To, co bylo dřív volbou, je dnes očekáváním. A do toho vstupuje AI – ne jako viník, spíš jako zesilovač. Katalyzátor nových možností, ale i apatického pohodlí.
Čím víc věcí delegujeme, tím méně rozumíme tomu, co se vlastně děje. Ne proto, že bychom byli hloupí. Ale proto, že porozumění vyžaduje úsilí. A to jsme si v posledních letech zvykli považovat za zbytečný luxus. Pohodlí samo o sobě má moc otevřít nám nové možnosti a příležitosti. Potíž nastává ve chvíli, kdy se z něj stane středobod a hlavní cíl. Když delegujeme práci, dává to smysl. Když delegujeme rozhodování, začíná to být citlivé. A když delegujeme i pochopení, proč se věci dějí a co stojí za výsledkem, začínáme ztrácet orientaci. Nenápadně, bez velkých dramat.
A protože naše kognitivní svaly fungují stejně jako ty fyzické, když je nepoužíváme, ochabují. Ne hned. Ale spolehlivě. Cítíme se zmatení. Snáze ovlivnitelní. A jsme unavení. Místo zjednodušujících termínů „blbnutí“ nebo „debilizace“ navrhuji tento proces nazývat dlouhodobý nedostatek tréninku (třeba i kandidát na nějaké to masové hnutí).
Možná jsme se dostali do bodu, kdy se úsilí vrací jako hodnota. Ne heroická. Ne výkonnostní. Ale existenční. Existenční ve smyslu každodenní přítomnosti v rozhodnutích, která děláme. Úsilí není heroismus. Je to kompetence. Schopnost myslet, rozhodovat se podle toho, čemu věříme, a nést důsledky. Ne proto, že bychom museli. Ale proto, že bez toho ztrácíme schopnost rozumět tomu, co děláme. Hrozí, že se postupně staneme vykonavateli vybraných úkolů na běžícím pásu, a není v naší moci ho zpomalit, zrychlit nebo uvidět, co se děje o pár metrů dál.
Vyvinout takové úsilí není krok zpět. Je to návrat. Návrat ke schopnosti rozumět světu, ve kterém žijeme. A především návrat k sobě. „Nemám čas“ tady neobstojí. Jde totiž přinejmenším o náš čas:)
Bylo by lákavé nabídnout pět bodů nebo jednoduchý návod. Jenže orientace nefunguje jako checklist. Funguje nejlépe jako kompas. Jak takový kompas ale funguje? Kde se berou impulzy pohybující střelkou? Nemusíme mít všechny odpovědi. Ale potřebujeme vědět, podle čeho se rozhodujeme. Co je pro nás důležité. Co delegovat chceme – a co už ne.
Protože ne všechno, co lze delegovat, bychom delegovat měli.
Jakmile máme kompas, rozhodování se paradoxně zjednoduší. Ne proto, že by bylo lehčí. Ale proto, že je naše.
Jsem si vědom, že tenhle text nepřináší jasné odpovědi. Spíš otázky, které se nedají obejít. Pokud jste dočetli až sem, možná ve vás vyvolaly ten správný nepokoj. Únava k téhle době patří. A není ostuda ji cítit. Ostuda by byla přestat se ptát, odkud přichází. A ztrácet odvahu jí vzdorovat.
Já dnes začnu tím, že si spočítám rozpočet na zahradní boudu, aniž bych se ptal obrazovky, kolik že to má vyjít. Chci totiž, aby ta bouda nakonec opravdu stála.
Možná není problém, že jsme unavení.
Možná je problém, když rezignujeme na snahu pochopit proč – a kam se vydat dál.
