Článek
Narazil jsem na text o tom, jak se mění svět.
Přesněji řečeno odborný článek o tom, jak se mění obchod, výroba, investice a geopolitika. O novém termínu „friendshoring“ – přesouvání výroby a investic mezi spojence. O tom, jak vznikají nové obchodní koridory a proč budou některé regiony růst rychleji než jiné.
Je to chytrý text. Možná až nepříjemně chytrý. Slovo za slovem. Argument za argumentem. Resilience, capital allocation. trade corridors, incentives, workforce models. Agility… Anglicky to zní ještě mnohem víc „cool“ a „profi“. Všechno správně.
A přesto. Po přečtení nevíš skoro nic o tom, proč a jak vlastně lidé v těchto turbulencích žijí a co to pro ně znamená. To není výtka autorům. Oni řeší něco jiného. Z jiné perspektivy. Jen mě při čtení napadla zvláštní otázka.
Jak často dnes mluvíme o lidech jen jako o součásti systému? Jako o zdroji. Kapacitě. Pracovní síle. Spotřebiteli. Lidském kapitálu. Jako výhradně o jednom z parametrů optimalizační úlohy.
Možná je to nevyhnutelné - svět je je přece složitý a firmy musí plánovat. Státy musí chránit své zájmy a dodavatelské řetězce musí fungovat. Výrobu to z principu táhne tam, kde je to efektivnější. Nemám potřebu nic z toho zpochybňovat. Jen mě fascinuje, jak snadno se z člověka stane položka.
A možná právě proto mě v posledních letech tolik zajímá umělá inteligence. Nejenom jako technologie samotná. Do velké míry i jako zesilovač tohoto jazyka, který je i díky ní slyšet čím dál častěji: optimalizace, efektivita, výkon, produktivita, konkurenční výhoda. To všechno jsou užitečné věci.
A přece. Nezačali jsme si plést prostředek s cílem? Když slyším o válce o čipy, friendshoringu nebo strategické autonomii států, napadá mě vlastně jednoduchá otázka.
O co tu opravdu jde? O výrobu? O moc? O bezpečnost? O růst? Nebo o lidi?
Možná je potíž už v tom, že poslední otázku vnímáme skoro jako naivní. Jako by do podobných debat nepatřila. Jako by člověk byl samozřejmý výsledek dobře nastaveného systému. A ne důvod, proč ten systém vůbec existuje.
Provokuje mě na tom jedna věc. Ne že by někdo chtěl člověka odstranit – i když i to si někdo dneska myslí. Naopak. Všichni chtějí (nebo chceme?) systém zlepšovat. Jenže když se dost dlouho bavíme o kolečkách, převodech a výkonnosti stroje, může se stát, že zapomeneme, proč jsme ho vlastně postavili.
A právě to bychom si měli připomínat častěji. Ne jakou roli budeme ve stroji hrát.
Ale komu má ten stroj nakonec sloužit.
