Článek
Nedávno jsem se zaposlouchal do rozhovoru se známým neuropatologem, který toho o lidském mozku ví o několik řádů víc než my. Vysoce vzdělaný člověk, zvyklý pohybovat se ve světě vědy, důkazů a věcí, kterým já většinou rozumím jen do chvíle, než je začne vysvětlovat podrobněji.
Mimo jiné se dotknul kvantové fyziky. Řekl něco přibližně v tomto smyslu: „Kdo tvrdí, že rozumí kvantové teorii, tak si vymýšlí.“ Mluvil o jevu samotném a o klíčové roli matematiky, ke které se on sám necítí dostatečně vybavený na to, aby mohl říct: ano, tomuhle opravdu rozumím.
A protože člověk má občas zvláštní potřebu ověřit si osobně něco, před čím ho právě varoval mnohem vzdělanější člověk, sedl jsem si ke knize a začal číst. A - neporozuměl. Ne že bych nerozuměl jednotlivým slovům. Elektron, částice, vlna, pravděpodobnost, měření. To všechno jsou docela přátelská slova. Problém nastal ve chvíli, kdy spolu začala vytvářet nové významy.
Četl jsem odstavec znovu. Vrátil se. Zkusil pokračovat. Chvílemi jsem měl pocit, že už to skoro mám, a pak přišla další stránka a ukázalo se, že nemám. Kniha udělala přesně to, co měla - pokračovala. Nevěděla, že jsem se ztratil o stránku zpátky.
Tak jsem to zkusil jinak. Otevřel jsem AI a začal se ptát tam.
Nejdřív jsem dostal vysvětlení, kterému jsem také příliš nerozuměl. Tak jsem napsal něco jako: „Ne. Tady už jsem se ztratil. Vrať se. - Vrátila se. Zkusila to jednodušeji. - Pořád ne. Tak jinak. Bez rovnic. Co přesně znamená, když říkáš tohle? Proč se tohle nedá chápat tak, jak bych to chápal v běžném světě?
Všimnul jsem si něčeho, co mi při čtení knihy chybělo. Výklad se mi přizpůsoboval. Mohl jsem ho zastavit. Vrátit. Požádat o jiný příklad. A když ani ten nepomohl, zahodit ho a zkusit třetí.
A postupně jsem začal mít pocit, že tomu sice ne úplně rozumím, ale trochu lépe vidím, proč je tak obtížné převést některé principy do zkušenosti světa, ve kterém padají hrnky ze stolu. A došlo mi, že bez matematiky už se nejspíš dál nedostanu.
Byl to velmi příjemný pocit. Pro mě ale také důvod být trochu nervózní. Protože AI dokáže přizpůsobovat vysvětlení člověku tak dlouho, až se objeví pocit porozumění.
A to nás vede k otázce: Čemu přesně jsem porozuměl? Metafora není kvantová fyzika. Příklad není rovnice. A věta, kterou jsem konečně pochopil, ještě nemusí znamenat, že chápu teorii, ze které vychází.
Přesto bych neřekl, že jsem byl po té zkušenosti tam, kde předtím.
Předtím jsem nerozuměl a před sebou měl zeď. Teď jsem pořád nerozuměl, ale za tou zdí jsem začínal rozeznávat nějakou krajinu. Ano, někde úplně jinde může stát fyzik, který tomu rozumí matematicky a při mém nadšení nad povedeným přirovnáním se bude shovívavě usmívat.
Ve své práci potkávám stále víc učitelů, kteří AI používají při přípravě výuky. Dosud jsem nad tím přemýšlel hlavně jako nad otázkou, co všechno tím učitel deleguje dál. Po tomhle odpoledni o tom přemýšlím mnohem víc z druhého konce. Co všechno tím dostává do ruky.
Čím lepší budeme mít nástroje, které nás dokážou dovést k pocitu „aha“, tím důležitější bude umět rozeznat, co se při tom „aha“ skutečně stalo.
Co dnes vím, je to, že jsem jedno odpoledne začal u knihy, před kterou jsem se cítil docela hloupě, a skončil v dlouhém rozhovoru s digitálním avatarem, po kterém jsem měl pocit, že vidím o kus dál.
A beztak tomu pořád nerozumím.
