Článek
„Dej mi svoje heslo.“
„To nejde. Pak se nám propojí účty a bude v tom ještě větší zmatek.“
„Tak co mám dělat?“
„Nevím.“
„Tak proč mi to heslo prostě nedáš?“
Chvíli bylo ticho. Jeden z nás odložil telefon trochu prudčeji, než bylo nutné.
Přitom teprve před pár minutami jsme se doma s radostí přivítali. Chtěli jsme jen dokončit nastavení a nahrát novou aplikaci. Nic, co by mělo být složité. Přihlásit se, propojit zařízení, obnovit přístup.
Nejvíc si pamatuji, jak rychle se změnila nálada.
Digitální svět znamená nové možnosti, občas se zdá, že nekonečné. Dokážeme během několika vteřin poslat peníze na druhý konec světa, najít ztracený telefon nebo sdílet fotografie s někým, kdo žije tisíce kilometrů daleko.
A pak přijde něco, co jsme už dělali snad stokrát. Potřebujeme udělat něco úplně obyčejného. Jako když chce systém ověřit naši identitu. Jenže ověřovací kód poslal na zařízení, ke kterému se právě snažíme získat přístup. Nebo máme správné heslo, ale ne ke správnému účtu. Případně jsme podle pokynů úspěšně dokončili pět kroků, abychom se v šestém dozvěděli, že něco nelze provést.
Zkuste to znovu. A my to zkoušíme.
Požaduje se po nás, abychom správně rozuměli věcem, kterým jsme nikdy rozumět nepotřebovali. Účtům, oprávněním, zálohám, identitám, propojením zařízení. Všechno se tváří tak jednoduše. A ono to vlastně jednoduché i je! Stačí se přihlásit. Stačí ověřit totožnost. Stačí postupovat podle pokynů.
Kouzlo proměny nastává, když se něco nechová, jak by mělo. A podivné na tom je, že odpovědnost za vyřešení problému zůstává na nás. Přestože často ani nevíme, co přesně se pokazilo.
Začíná něco, co bych nazval digitální bezmocí.
Na složitost digitálního světa jsme si už tak trochu zvykli. Na co si ale zvykáme hůř, je vtíravý pocit, že bychom to přece měli automaticky zvládnout. Vždyť ostatním to funguje. Vždyť jsme to už jednou nastavovali. Vždyť jsme udělali přesně to, co po nás systém chtěl.
Tak proč to nejde?
Naštvat se na systém příliš nepomáhá. Můžeme mu vynadat, ale on nás neslyší. Je to trochu jako rozčilovat se v autě na řidiče, který nás právě předjel. Zatímco mu expresivně v pohodlí svého kokpitu vysvětlujeme, co si o něm myslíme, on už je o kilometr dál. A ještě má rychlejší auto.
Jenže v živé komunikaci je situace jiná. Vedle nás stojí někdo, kdo nás slyší. Někdo, kdo nám chtěl pomoci. A kdo má tu smůlu, že je právě po ruce.
„Tak proč mi to heslo nedáš?“ Najednou jako by problém nezpůsoboval nepochopitelný systém, ale člověk, který nám odmítá vyhovět.
A ten druhý se začne bránit. Vždyť přece vysvětloval, proč to nejde. Vždyť se snaží pomoci. Proč má najednou schytat tu frustraci druhého?
Vzduch houstne. Napětí roste. Někdy se pohádáme. Jindy neřekneme nic, ale zůstane mezi námi podráždění, které tam před chvílí nebylo.
Přijde to nefér. Ne to, že technologie občas nefunguje. S tím se nějak naučíme žít. Ale že frustraci z něčeho, nad čím nemáme kontrolu, dokážeme tak snadno přenést na člověka, který za to vůbec nemůže. Možná nám dokonce chtěl jenom pomoci.
Samozřejmě, že za své chování odpovídáme sami. Nefunkční přihlášení není omluvenka pro nepříjemnost vůči druhému. Jenže všimnout si toho právě ve chvíli, kdy už potřetí zadáváme ověřovací kód, není vůbec snadné. Jsme prostě jenom lidé.
Možná bychom vedle všech kurzů digitální gramotnosti potřebovali ještě jeden. Jak poznat, že člověk vedle nás není naše technická podpora.
A i kdyby jí náhodou byl, jak si na něm nevybíjet zlost za to, že nám zase nefunguje heslo.
Ale kde jinde si ji máme vybít?
