Hlavní obsah

Ono to nějak dopadne.

O možnostech a nástrojích AI dokážeme mluvit celé hodiny. O důsledcích a o tom, kam nás její rozvoj zavede, už o poznání hůř. Ne že by nás to nezajímalo.

Článek

Vrátil jsem se z další inspirativní debaty o budoucnosti umělé inteligence. O tom, co už dnes dokáže. Co se změnilo za posledních pár měsíců. Co nového umí které nástroje. Jak neuvěřitelné možnosti otevírá jednomu člověku, který má dobrý nápad a ví, jak s ní pracovat.

Takové rozhovory mám rád. Nadšení je nakažlivé. Zvlášť když si člověk uvědomí, že ještě nedávno bychom většinu těch věcí považovali za science fiction.

I já jsem se zeptal ostatních, co to všechno může znamenat pro lidi, kteří tyhle možnosti nemají. Pro vzdělávání dětí. Pro práci, kterou dnes považujeme za samozřejmou. Pro schopnost rozlišovat, čemu můžeme věřit…

„Ono to nějak dopadne.“

Nebyla v tom lhostejnost. Ani výsměch. Spíš lehké pokrčení rameny. Jako když se v rozhovoru dostanete na místo, odkud už není dobře vidět dál. Tu větu slýchám čím dál častěji. A možná jsem ji někdy řekl i já.

Zvláštní je, že často přichází právě od lidí, kteří se AI věnují nejvíc. Experimentují, učí se, sledují novinky, tráví hodiny hledáním způsobů, jak ji využít. Rozhodně jim nechybí zvídavost ani ochota něco zkoušet.

Stačí se ale zeptat, co bychom měli udělat s důsledky jejího rozvoje. Najednou je to těžší. Jako kdyby je někdo nachytal na švestkách.

No jo, to se ale lehko řekne! Potřebujeme změnit vzdělávání? Určitě. Ale co přesně máme děti učit, když nevíme, jaké schopnosti budou za deset let nejdůležitější? Musíme se připravit na změny pracovního trhu? Samozřejmě. Ale na které, když zatím nedokážeme spolehlivě odhadnout, jaká práce zmizí, jaká vznikne a jak rychle? Potřebujeme pravidla pro používání AI? Jistě. Jenže jaká, aby chránila před skutečnými riziky a současně nám nezavřela cestu k příležitostem, které teprve objevujeme?

Na každou rozumnou odpověď čeká několik dalších otázek.

A přece. Být bez odpovědí neznamená, že nám nezbývá, než čekat, jak se to vyvine! Co bude následovat? Kdo, s kým a o čem začne mluvit? Co vlastně chceme změnit? A podle čeho poznáme, že se nám to daří?

Jistě, je mnohem pohodlnější vrátit se k tomu, co známe a co umíme. K práci s novým modelem, zajímavým nástrojem, k dalšímu experimentu. Tam víme, jak postupovat. Něco vyzkoušíme, změříme výsledek, upravíme postup a zkusíme to znovu.

U technologií to funguje skvěle. Jenže společnost není aplikace. Některé změny můžeme vzít zpět. Jiné jen velmi obtížně. A u některých ani nemusíme poznat okamžik, kdy už je pozdě.

Podobnou zkušenost už přece máme. Sociální sítě nám otevřely úžasné možnosti spojení a sdílení. Teprve postupně jsme začali vážněji zkoumat, co s naší pozorností, vztahy a veřejnou debatou dělá způsob, jakým fungují. U životního prostředí jsme se opakovaně přesvědčili, že odkládání nepříjemných rozhodnutí může být samo o sobě velmi drahé rozhodnutí. A každodenní digitální služby jsme přijímali pro jejich pohodlí tak přirozeně, až jsme si mnohdy ani nevšimli, jak obtížné je dnes bez nich fungovat.

Nejsou to důkazy, že s umělou inteligencí dopadneme špatně. Ani že jsme měli všechny ty změny zastavit. Spíš připomínají, že když se rozhodneme nechat věcem volný průběh, neznamená to, že jsme se nerozhodli.

Mám dojem, že právě u AI nás velikost možných změn někdy zvláštním způsobem ochromuje. Víme dost na to, abychom tušili, že jde o něco mimořádného. Ale příliš málo na to, abychom si byli jistí, co s tím.

Je zvláštní, jak rychle se může změnit naše role. Ještě před chvílí jsme byli ti, kdo ostatním vysvětlovali, co všechno AI dokáže. A najednou stojíme před otázkou, na kterou neznáme odpověď. Možná nás neděsí jen její složitost. Možná je nám nepříjemné, že to ostatní vidí. Že bychom měli připustit vlastní nejistotu právě před lidmi, kteří nás ještě před chvílí poslouchali jako odborníky.

A tak se raději vrátíme k tomu, čemu rozumíme.

Jenže nejistota není důvod rezignovat na rozhodování. Právě naopak. Nemusíme znát správné odpovědi, abychom začali hledat, jaké možnosti vůbec máme. Můžeme zkoušet menší kroky, sledovat jejich důsledky, měnit názor. Můžeme se také neshodnout.

Nemusíme hned vědět, jak bude vypadat vzdělávání nebo pracovní trh za deset let. Nemusíme se shodnout na všech pravidlech, abychom se začali vážně bavit o tom, kdo a za co ponese odpovědnost. A přitom právě takové rozhovory teď potřebujeme.

„Ono to nějak dopadne.“

Taky si to myslím. Jen začínám mít podezření, že to je i náš plán.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz