Článek
V neděli ráno bývají některé postranní pražské ulice skoro prázdné. Ptáci zpívají, na obloze pár mraků, nikde nikdo. Člověk jde a říká si, že město je vlastně docela příjemné místo k životu.
Pak přijede auto. Jede po ulici, která vypadá jako hlavní, ale není. Znáte to. Široká, přehledná, člověk by přísahal, že má přednost. Jenže na další křižovatce platí přednost zprava. A právě zprava přijíždí druhé auto.
Stojím opodál a všechno dobře vidím. Obě auta se blíží ke křižovatce, viditelnost je skvělá. Přesto první řidič pokračuje, jako by měl přednost. Druhý zatroubí. Pořádně a několikrát. První přibrzdí a pustí ho. Mohlo by být po všem.
Jenže druhý řidič hned za křižovatkou zastaví, vystoupí a začne na toho prvního hulákat. Tak, že to musí slyšet snad celá čtvrť. Nadávky se rozléhají ulicí, ve které ještě před chvílí byli slyšet jen ptáci. Ten, který nedal přednost, zůstává klidný. Vypadá, že si svou chybu uvědomuje. Dokonce se omlouvá.
Křikloun nakonec nastoupí a odjede. Jdu pomalu dál a přemýšlím, co jsem to viděl. Jeden člověk udělal chybu. Druhý měl pravdu. Oba vyvázli bez nehody. Ale to nestačilo. Ten, kdo měl pravdu, si ji potřeboval ještě pořádně užít. Kdo ví, o co mu přesně šlo. Já už si o něm v duchu také myslím svoje. Zvláštní. A to jsem ani nemusel vystupovat z auta.
Jednou možná podobnou situaci vyřeší auta sama. Jedno zpomalí, druhé projede. Žádné troubení, žádná hádka. Jen dvě vozidla, která se bezpečně minou, a lidé uvnitř si ničeho ani nevšimnou. To by přece bylo skvělé, ne?
Přesto mě při té představě něco zarazí. Když za nás podobné drobné konflikty vyřeší technologie, odpadne také příležitost rozhodnout se, jak se zachováme.
Samozřejmě není důvod udržovat nebezpečné křižovatky jen proto, abychom si na nich mohli cvičit charakter. A neplatí ani to, že čím více konfliktů zažijeme, tím slušnější budeme. Kdyby to tak fungovalo, některé dopravní křižovatky by už dávno vychovaly celou generaci světců.
Kde se vlastně učíme zachovat se slušně? Doma, ve škole, od lidí kolem sebe. Známe pravidla, víme, co se patří. Dokážeme dětem vysvětlit, že mají pustit staršího člověka sednout v tramvaji. A pak vedle nich sedíme, přijde někdo, kdo by si rád sedl, a my se zrovna díváme z okna. Dítě si možná odnese víc z té jedné jízdy než z celého našeho vysvětlování.
Ale ani dobrý příklad nemusí stačit. Vědět, jak bych se měl zachovat, je jedna věc. Dokázat to ve chvíli, kdy mám vztek, kdy mě někdo ohrozil nebo ponížil, je něco jiného.
Jak se tohle učí? Mimo jiné i tím, že to zkoušíme. V těch nepatrných okamžicích, kdy můžeme druhému něco oplatit, ale necháme to být. Kdy se nám nechce ustoupit, ale ustoupíme. Někdy to zvládneme. Jindy si až cestou domů uvědomíme, že jsme se zachovali jako hlupáci. A občas nás naopak mrzí, že jsme mlčeli, když jsme se měli ozvat. Kdo se v tom má vyznat?
Nemyslím si, že každá nepříjemnost je automaticky užitečná lekce. Člověk může zažít tisíc minikonfliktů a zůstat stejný. Ale jestli se některé lidské schopnosti učíme tím, že je používáme, pak se nabízí docela nepříjemná otázka.
Co se s nimi stane, když je budeme potřebovat stále méně?
Technologie nám mohou ušetřit spoustu zbytečných střetů. A budu rád, když to dokážou. Jen si nejsem jistý, zda nám spolu s tím mohou dát také trpělivost, ohleduplnost nebo schopnost přijmout cizí chybu.
Možná se bez těch drobných zkoušek obejdeme. Možná se je naučíme jinde. Příležitostí ostatně máme každý den dost, i když zrovna nesedíme za volantem. Otázka je, co s nimi děláme.
Až mi příště někdo nedá přednost zprava, docela by mě zajímalo, co udělám.
Snad nebudu muset vystupovat.
