Článek
Představte si, že jednoho rána přistanou na náměstí mimozemšťané.
Vystoupí, začnou s lidmi mluvit, odpovídají na otázky, pomáhají řešit problémy. První týden by se zastavil svět.
Za měsíc by si na ně někdo stěžoval, že zabírají parkovací místa. A za půl roku by kolem nich lidé chodili do práce. Nejspíš by se našli i tací, kteří by tvrdili, že na žádné mimozemšťany nevěří. Přestože by s nimi každé ráno čekali na zelenou.
Zní to absurdně. Jenže něco podobného se nám právě stalo.
Ještě před pár lety bychom považovali za science fiction, že si budeme se strojem povídat o čemkoli. Že mu zadáme problém, který sami neumíme vyřešit, a on nám nabídne několik cest. Že bude psát, překládat, vysvětlovat, oponovat, programovat. Že mu svěříme nejen otázky, ale i úkoly, které pak zvládne vykonat bez našeho neustálého vedení. A někdy nás dokonce přiměje změnit názor nebo se rozhodnout jinak.
Dnes se rozčilujeme, když odpovídá příliš dlouho. Když si něco vymyslí. Když nepochopí, co jsme chtěli, přestože jsme mu to přece jasně napsali.
Na mimozemšťany jsme si zvykli. Samozřejmě, žádní nepřistáli. Umělou inteligenci jsme ale vytvořili sami. Víme, že běží na počítačích, že se učila z ohromného množství dat a že její odpovědi nejsou výsledkem nějaké návštěvy z jiné galaxie.
Jenže vysvětlení, odkud se vzala, ještě úplně neodstraňuje podivnost toho, co s ní dnes děláme.
Dokážeme vést dlouhý rozhovor s něčím, co není člověk. A po několika minutách nás přestane udivovat samotný rozhovor. Začneme řešit jeho kvalitu. To je pozoruhodná lidská schopnost.
Umíme si zvyknout skoro na cokoli.
Na létání, které kdysi patřilo do snů. Na obrazovku, přes kterou vidíme člověka na druhém konci světa. Na navigaci, které svěříme cestu městem, i když bychom ji sami nedokázali najít.
A teď si zvykáme na to, že nám stroj odpovídá způsobem, který jsme dlouho považovali za výsadu člověka.
Možná ani nemáme jinou možnost. Kdybychom se měli každé ráno znovu podivovat nad vším, co je kolem nás technicky neuvěřitelné, nejspíš bychom se nedostali ani do práce. Zvyk nám umožňuje žít.
Jenže právě tady začínám trochu váhat. Když se naučíme s něčím zacházet, často to znamená, že jsme si na to zvykli. Ale pochopili jsme, co to s námi dělá?
Umíme si od AI nechat napsat dopis, připravit podklady, vysvětlit složitou věc nebo poradit s rozhodnutím. Postupně zjišťujeme, kdy nám pomáhá a kdy jí nemůžeme věřit.
To je adaptace. Učíme se žít s novou skutečností.
A pak je tu druhá možnost. Že si na její přítomnost zvykneme tak dokonale, až nás přestane zajímat, co všechno se s námi při tom děje.
Kdy jsme naposledy něco zkusili vyřešit sami? Kdy jsme přijali odpověď jen proto, že zněla přesvědčivě? Kdy jsme si přestali všímat, že některé otázky už automaticky pokládáme stroji dřív než sobě?
Nevím, kde přesně leží hranice mezi adaptací a otupěním. A nejsem si jistý, že ji poznáme podle toho, jak často AI používáme. Člověk, který s ní pracuje každý den, může být pozornější než ten, kdo ji zásadně odmítá. A někdo jiný ji může používat jen občas, ale bez jediné pochybnosti o tom, co mu odpověděla.
Čím déle s AI žijeme, tím méně mi připadá důležité, zda nás ještě dokáže ohromit.
Představím si znovu to náměstí.
Mimozemšťané už nikoho nepřekvapují. Někteří s nimi spolupracují, jiní se jim vyhýbají. Jeden právě někomu pomohl vyřešit problém, se kterým si celé dopoledne nevěděl rady.
A vedle něj stojí člověk, který se rozčiluje, že mu zase zabral místo k parkování.
Docela mu rozumím.
